Zrychlené tempo projednávání ústavních stížností

Z posledních pěti ústavních stížností, co jsem podal, vyřídil Ústavní soud čtyři během dvou měsíců. A dvě během tří týdnů. Samozřejmě, že je odmítl. Jak jinak. 

Nevím, zda mladší generace ví, kdo to byl Stachanov. Pokud nikoli, pak si dovolím krátký exkurz. Alexej Stachanov byl ruský horník, který se proslavil tím, že vytěžil asi 100 tun uhlí za směnu. Jednalo se o nadlidský výkon, kterým se pak sovětská propaganda chlubila.

Stachanovec je tedy někdo, kdo podává nadstandardní výkony. Právě tyto výkony podává poslední dobou i Ústavní soud. Jeho tempo vyřizování ústavních stížností je vskutku nebývalé.

Skoro by se chtělo říci, že si toto pracovní vypětí zaslouží pochvalu. Bohužel si to nemyslím. Pamatuji si na postoj Ústavního soudu k rozhodčímu řízení v devadesátých letech. Tehdy zastával názor, že rozhodčí řízení si strany volí proto, aby bylo rychlé. Přičemž je jasné, že rychlost řízení jde na úkor spravedlnosti. V rozhodčím řízení nejde ani tak o spravedlnost jako o rychlost řízení. Stěžovat si, že rozhodčí řízení je nespravedlivé, je pak v zásadě nonsens. Chtít po rozhodčím řízení, aby bylo stejně spravedlivé, jako řízení soudní nedává smysl. Na rozhodčí řízení proto nelze klást tyto požadavky. Za několik let pak Ústavní soud tyto myšlenky vytěsnil ze svého přemýšlení a jeho přístup k rozhodčímu řízení se diametrálně změnil.

Je fakt, že rychlosti řízení je dosahováno zpravidla zjednodušováním problému a menší mírou pečlivosti, kterou se soudce případu věnuje. To samozřejmě jde na úkor spravedlnosti, kdy zkrátka není čas všechno detailně rozmyslet a posoudit.

Problém je, že Ústavní soud je nejvyšší justiční instance u nás. Stěžovatel, který se k němu obrací, si většinou stěžuje, že soudy nerespektovaly jeho ústavní právo na spravedlivý proces.  U Ústavního soudu si stěžuje, že řízení nebylo spravedlivé, nikoli, že nebylo dostatečně rychlé. Na rychlost řízení si můžete stěžovat také, ale pouze v souvislosti s odškodněním za průtahy řízení. Tedy si opět stěžujete na to, že řízení bylo nespravedlivé, když jste nebyli za průtahy řízení dostatečně odškodněni. To, co tedy řeší Ústavní soud, je primárně naplnění spravedlivého procesu. Navíc  je to pořád soud a nikoli rozhodce, takže má rozhodoval hlavně spravedlivě a nikoli rychle.

Stěžovatelé proto od Ústavního soudu očekávají, že nebude s posouzením jejich stížnosti chvátat, ale bude se jí náležitě věnovat. Pokud má ústavní stížnost 10-20 stránek, těžko věřit tomu, že ji někdo za 3 týdny vyřeší. Za tuto dobu soudy zpravidla ani nevyměří soudní poplatek. Mnohdy si ani nestačí vyžádat spis od soudu, kde právě leží. Zde však Ústavní soud předvedl v několika případech něco, co jsem za svoji advokátní praxi ještě neviděl.

Osobně se domnívám, že tento sprint spravedlnosti nepůsobí na klienty příliš dobře. V dobách, kdy Ústavní soud nespěchal a věc posuzoval několik let, se klienti cítili lépe. Měli totiž pocit, že se jejich věci opravdu někdo věnuje. Možná to byl jenom pocit a ve skutečnosti to mohla být iluze. Tento pocit založený na důvěře v opravdové hledání spravedlnosti Ústavním soudem byl ale opravdový. A byl velmi důležitý.  Ostatně důvěra v soudní systém je také jenom pocit.

Přestože po několika letech Ústavní soud vydal rozhodnutí, byť negativní, nesli to klienti lépe. Jednak v průběhu let, co Ústavní soud věc posuzoval, se stejně museli zařídit podle předchozích rozhodnutí.  Pořád zde ale byla jakási naděje, že spravedlnost existuje. Naděje, že budou nepříznivá soudní rozhodnutí v budoucnu zrušena. Pokud se to nepovedlo, bylo to sice bolestné, ale za těch několik let čas stačil pocit křivdy otupit.

Pokud ale Ústavní soud rozhodne téměř okamžitě, když křivda z výsledku soudního řízení ještě trvá, pak se hojivý účinek času nestačí nijak projevit.

Musím říci, že obsahově se rozhodnutí Ústavního soudu, kterými odmítá ústavní stížnosti, prakticky neliší.  Ústavní soud k tomu používá několik málo šablon, o čemž jsem psal např. zde.

Nicméně pokud Ústavní soud vydal negativní rozhodnutí až po několika letech, tak jste si pořád mohli myslet, že několik let hledal Ústavní soud spravedlnost a nějakou nosnou myšlenku, kterou by svůj závěr odůvodnil.  Když ji přesto po několika letech nenašel, pak mu nezbylo nic jiného, než vyhlásit konečné rozhodnutí.  To sice nebylo mnohdy nijak objevné, ale Ústavnímu soudu se alespoň z pozice vnějšího (zpravidla neznalého) pozorovatele nedalo upřít ono úsilí v hledání spravedlnosti. Při dnešním tempu chrlení soudních rozhodnutí ve stachanovském tempu se nelze zbavit dojmu, že Ústavní soud na ono hledání spravedlnosti a nosných myšlenek rezignuje už dopředu.

Autor: Michal Šalomoun
if (show_sssp) { document.querySelector(".fb-comments").remove(); }
zavřít reklamu