Žaloby na stát jako deziluze spravedlnosti

Dovolím si popsat genezi jednoho lidského osudu. Ve velké euforii devadesátých let proběhla malá privatizace. Klient koupil v dražbě areál socialistického podniku. Šlo převážně o pozemky, ale nějaká polorozpadlá budova tam byla také.

Za pár let se o pozemky, které byly součástí areálu, přihlásili restituenti. Mají jim být pozemky vydány v restituci. Začal soudní spor o určení vlastnictví, který se vlekl asi deset let. Na jeho konci měl klient pravomocně potvrzeno, že je vlastníkem objektu a pozemků, které vydražil. Konečně.

Anketa: Prospělo by soudců, kdyby část své kariéry strávili v soukromém sektoru?
Celkem hlasů: 20

Jenže nic netrvá věčně. Za několik let mu volají z banky, jak to, že na pozemcích, které byly dány jako zajištění podnikatelského úvěru, se jako vlastníci kromě klienta objevují i jména restituentů. Klient to nechápal a začal pátrat. Vysvětlení bylo takové, že restituenti se obrátili na Pozemkový úřad, že jsou restituenti, a ten jim pozemky vydal. Klient tedy v rámci návrhu na obnovy řízení dosáhl toho, že Pozemkový úřad řízení obnovil a v něm se prokázalo, že pozemky nelze v restituci vydat. Konečně.

Jenže restituenti to nevzdali a podali proti rozhodnutí Pozemkového úřadu tzv. žalobu podle části V. os.ř. Ta v určitých případech vlastně nahrazuje odvolání proti rozhodnutí správního orgánu. Celá věc se opět dostal na soud, kde už jednou byla. Zde však soud zcela překvapivě rozhodl tak, že rozhodnutí Pozemkového úřadu změnil a pozemky restituentům vydal. Paradoxní na celé věci bylo, že soudkyně jednoduše prohlásila, že původní soud rozhodl špatně. Přestože rozhodoval téměř deset let se zapojením i vyšších článků soudní soustavy. Nyní v úplně jiném řízení si soudkyně jenom tak prohlásí, že jeho rozhodnutí je špatné a neplatí.

Svízel druhého sporu byl v tom, že klient nebyl účastníkem sporu, protože žalovaným nebyl on, ale Pozemkový úřad. Nicméně se mu podařilo donutit soud, aby byl do řízení vtažen jako vedlejší účastník. Skrz svoji aktivitu vedlejšího účastníka pak přeci jenom dosáhl zrušení rozhodnutí nalézacího soudu. Došlo tak ke změně rozhodnutí, kdy se restituentům z pozemků, které nabyl v dražbě, nic nevydávalo. Toto justiční klání trvala dalších několik let. Výsledek byl nakonec ten, že po 23 letech bylo jasno. Klient je vlastníkem toho, co nabyl v dražbě v malé privatizaci. Konečně.

Jelikož byl klient již vedením několika sporů vyčerpán, řekl si, že by se mu měl stát aspoň omluvit, případně mu také zaplatit nějakou škodu. V průběhu let, kdy nebylo jasné, kdo se nakonec stane vlastníkem pozemků, měl totiž několik lukrativních nabídek na pronájem pozemků, jako byla výstavba autosalónu nebo výstavba velkoprodejen obchodního řetězce. Nakonec se nic z toho neuskutečnilo, neboť překážkou byl právě nedořešený restituční spor.

Obrátili jsme se tedy na stát se žádostí o odškodnění a následně podali žalobu. Nemůžu si pomoci, ale v rámci odškodňovacích žalob soud pořád přemýšlí tak, aby státu co nejvíce ušetřil. Stejně to bylo i v tomto případě. Předně nám soud sdělil, že úvaha o tom, že by soudní spor o vlastnictví trval 23 let, není správný, neboť šlo o dvě soudní řízení. Za tato řízení je třeba o odškodnění žádat separátně. Tím dosáhl toho, že odškodnění za průtahy řízení v prvním sporu bylo již promlčené.

Dobře.  Šlo stejně spíše o princip, aby stát přiznal, že je něco špatně. Pak soud uvedl, že ve druhém řízení průtahy byly a dokonce nám je vyčíslil. Vyšel z úvahy, že nalézací a odvolací soud by měly alespoň 1x za tři měsíce něco udělat a Nejvyšší soud a Ústavní soud by měly něco udělat alespoň 1 x za půl roku.  Z toho mu pak vyšlo, že spor mohl skončit o dva roky dříve než skončil. Takže mohlo být jasno o dva roky dříve. Za tuto dobu tak mohl klient požadovat nějaký nájem po státu, který mu ušel. Pokud by tedy prokázal, že v tomto období mohl pozemky nějakému skutečnému zájemci pronajmout. Soud proto vydal mezitímní rozsudek, že nárok za toto období je dán. Soud si tak chtěl ověřit, zda je jeho úvaha správná a teprve následně by řešil prokazování rozhodných skutečností.

Proběhlo odvolací řízení, kde odvolací soud rozsudek nalézacího soudu zrušil, jelikož neprovedl řádné poučení žalobce. Odvolací soud se však nijak nevyjádřil k úvaze soudu o tom, že ve věci jsou průtahy řízení, jak je spočítal nalézací soud. Všichni jsme tedy měli za to, že tato úvaha je správná a po poučení soudu jsme začali dokazovat, že pozemky šlo v této době pronajmout vážnému zájemci.

Proběhlo několik soudních jednání, kdy jsme vyslýchali svědky, nechali zaměřovat pozemek, neboť zájemce měl zájem pouze o část pozemků.  Následně se zpracovával znalecký posudek na vyčíslení obvyklého nájemného v době, kterou určil soud. Z původní žaloby toho tedy moc nezbylo, ale alespoň něco.  Soud podle očekávání tedy přiznal náhradu škody podle výpočtu ve znaleckém posudku, za dobu, kterou na začátku vymezil. Tohle se řešilo několik let, neboť dokazování bylo docela zdlouhavé. Každopádně vše bylo soudem pečlivě organizováno a odůvodněno. Dokonce jsem chápal směr, kterým soud řízení vede, což se mi u naší justice ne vždy stává. Dokonce jsem měl pocit, že se tato pečlivost vyplatí, neboť bude tento rozsudek odvolacím soudem potvrzen. Proti základní úvaze soudu o průtazích řízení a jejich výpočtu totiž odvolací soud nic neměl. Úvahu o průtazích řízení totiž při rušení mezitímního rozsudku ponechal bez povšimnutí.

Stát se do rozsudku odvolal a byli jsme znovu u odvolacího soudu. Očekával jsem formální potvrzení rozsudku. Ale ejhle. To se nekonalo. Odvolací soud, aniž by provedl jakékoli opakování dokazování, tak žalobu zamítl. Důvod. Žádné průtahy řízení ve věci nebyly. Dozvěděli jsme se, že průtahy, jak je vymezil nalézací soud, takto počítat nelze. Nelze prostě říci, že nalézací a odvolací soud musí něco jednou za tři měsíce udělat a pak Nejvyšší soud a Ústavní soud by měly něco udělat jednou za 6 měsíců. Takto to prostě nelze. Bohužel jsme se nedozvěděli, jak se to tedy mělo udělat.

Byla to pro mě a zejména klienta velká frustrace. Chápal bych to, že nám tedy řeknou, jak se to má počítat. Pokud totiž soud nevymezí žádný výpočet, a zůstane u své mantry složitosti řízení a rozhodování ve vícestupňové soustavě, se kterou operuje, tak v zásadě nikdy nedovodí průtahy v řízení. Protože pod složitostí řízení lze schovat cokoli. Co mě ale opravdu vytočilo, bylo, že již jednou soudci odvolacího soudu na stole měli výpočet soudu o průtazích řízení a úvahu o oněch 3 měsících a 6 měsících, kdy justice má něco udělat. K tomu neřekli vůbec nic. Jak soud, tak všichni účastníci to pochopili tak, že tato úvaha je správná. Proto nás nechali absolvovat nespočet soudních řízení, několik dní vyslýchat svědky, zpracovávat znalecké posudky a geometrické plány, a to jenom proto, že je to všechno špatně? Jenom proto, aby se soudce procvičil ve vedení řízení a celý spor se několikanásobně prodražil?

Nechápu to. Opakovaně se přesvědčuji o tom, že by opravdu soudcům neškodilo část svého profesního života strávit v soukromém sektoru, kde se ještě úcta k práci a času druhého považuje za hodnotu, která se respektuje.

Autor: Michal Šalomoun
ZAVŘÍT