Zaklínací formule Ústavního soudu

Ústavní soud má dvě hlavní agendy. Tzv. abstraktní kontrolu ústavnosti a konkrétní kontrolu ústavnosti. Abstraktní kontrola ústavnosti znamená, že rozhoduje o zrušení právních předpisů, případně jejich částí (zákonů, nařízení a vyhlášek), pokud nejsou v souladu s ústavou.  Tato kontrola se realizuje zpravidla na základě kvalifikovaného návrhu určitého počtu zákonodárců (poslanců případně senátorů). Zde jde o jakési zákonodárství naruby. Na toto rozhodování je dost vidět a je poměrně důležité a sledované. Přístup Ústavního soudu tomu koneckonců odpovídá a Ústavní soud se těmito návrhy pečlivě zabývá.

Pak je tu konkrétní kontrola ústavnosti, která probíhá na základě ústavních stížností. Ústavní stížnost může podat každý, kdo vyčerpal všechny y procesní možnosti obrany, které mu právní řád umožňuje. Nejedná se ovšem o další revizní stupeň soudní soustavy, jak mnohdy zdůrazňuje Ústavní soud, ale o kontrolu ústavnosti. Tedy Ústavní soud posuzuje zpravidla soulad předchozích soudních rozhodnutí s ústavními právy. Ústavní práva přitom nejsou všechna práva, která jsou v zákonech, ale jenom tak, která jsou popsána v ústavních zákonech a Listině základních práva a svobod, která je součástí tzv. ústavního pořádku.

Ústavní stížnost je tedy možné podat téměř vždy. Jejich úspěšnost je však minimální. A nyní je otázka, čím to je? Zda opravdu podané ústavní stížnosti jsou natolik nedůvodné (pak justice pracuje perfektně), anebo je odpověď někde jinde. Podle mne je odpověď někde jinde. Pokud by byly ústavní stížnosti opravdu věcně nedůvodné, tak by měly být rovněž náležitě posouzeny a mělo by dojít k nějaké právní polemice s argumenty obsaženými v ústavní stížnosti. K tomu však ve spoustě případů vůbec nedochází.

Důvod, proč tomu tak je, podle mne spočívá v organizačně procesní nemožnosti opravdu meritorně přezkoumat velký počet ústavních stížností, které jsou podávány. Proto byl v zásadě vyvinut jakýsi provozní mechanismus, jak se vypořádat s ústavními stížnostmi. Nějak je v zásadě vyřídit a rozhodnout o nich. Rozhodnutí je pak v mnohdy ryze formální, neboť na nějaké meritorní a důkladné posouzení není prostě čas.

V rozhodnutích o ústavních stížnostech je tak možné vypozorovat určité formule, na základě kterých Ústavní soud rozhoduje.  Tedy odůvodňuje zamítnutí, případně i vyhovění ústavní stížnosti.

První formule je o tom, že ne každé porušení zákonného práva (práva daného zákonem) je zároveň porušením ústavního práva, a proto je ústavní stížnost nedůvodná. Ústavní soud mnohdy i uzná, že bylo porušeno nějaké právo (dané zákonem), ale už nebylo porušeno právo ústavní. Tedy podaná ústavní stížnost nemá náležitou ústavněprávní dimenzi, aby mohlo být ústavní stížnosti vyhověno.

Na druhou stranu, pokud je třeba ústavní stížnosti vyhovět, se lze setkat s přesně opačným zdůvodněním. V takovém případě se uplatňuje úvaha o tom, že právní řád je budován na principu pyramidy. Nejvýše stojí naprosté základy, ústavní práva. Ty jsou pak rozvedeny v zákonech. Konkrétní podrobnosti jsou pak rozvedeny v podzákonných předpisech (nařízení a vyhlášky), které mohou být vydávány pouze v mantinelech stanovených zákonem. Takže každé právo nebo povinnost konkretizovaná v zákoně, případně vyhlášce má nějaký svůj předobraz v ústavních právech. Z toho pak plyne úvaha, že jakékoli porušení zákonného práva musí být nutně vnímáno jako zásah do práv ústavních. Potom lze v zásadě vyhovět jakéhokoli stížnosti, která se opírá o porušení zákonných nebo podzákonných předpisů, zatímco při použití první formule je tomu přesně naopak.

Tímto byl vytvořen prostor, jak nápor ústavních stížností nějak zvládat. Bohužel už nejsou jasná kritéria pro to, jaká ústavní stížnost si podrobnější posouzení zaslouží a jaká bude víceméně mechanicky vyřízena (což znamená zamítnuta). Dokonce by šlo i vysledovat, že jsou ústavní soudci, kteří téměř vždy ústavní stížnosti odpálkují a naopak ti, kteří jsou takříkajíc nejmírnější a vyhovují podstatně více ústavním stížnostem než jejich kolegové.

Ústavní soud tradičně bojuje proti tomu, aby výsledky soudních rozhodnutí nebyly plodem libovůle. Nicméně do rozhodovací činnosti ústavního soudu o ústavních stížnostech je, zdá se, libovůle přímo integrována.

Otázka je, co je spravedlivější. Zda umožnit všem podat ústavní stížnost, třebaže jejich opravdový přezkum je vzhledem ke kapacitě ústavního soudu pouhou iluzí nebo podání ústavních stížností nějakým způsobem omezit. Problém pak bude v mechanismu tohoto omezení. To by muselo být realizováno tak, aby se všechny ústavní stížnosti, které tímto omezení projdou, dočkaly opravdového meritorního přezkumu a nikoli pouze mechanického vyřízení.

Autorský text

Autor: Michal Šalomoun
ZAVŘÍT