Vzkaz soudu vládě – Efektivita není měřítkem zákonnosti

Po dlouhé době mne zase nějaký výkon justice potěšil. Týkalo se to kauzy rušení některých opatření Ministerstva zdravotnictví, které omezovaly pohyb osob a maloobchodní prodej. Tato opatření byla přijata v souvislosti s nouzovým stavem. Ovšem nikoli vládou podle krizového zákona, ale jaksi nesystémově Ministerstvem zdravotnictví podle zákona o ochraně veřejného zdraví. O důvodech toho řešení lze samozřejmě polemizovat, již jsem to dělal ve svém pojednání a legislativních šmejdech. Zřejmě šlo o ztížení možnosti požadovat odškodnění za přijatá opatření, aby omezování práv nebylo realizováno v režimu krizového zákona ale v režimu zákona o ochraně veřejného zdraví.

Právně vzato šlo o návrh právníka Ondřeje Dostála podaný u Městského soud v Praze proti Ministerstvu zdravotnictví. Na začátek zopakuji výsledek sporu, kterým je zrušení celkem čtyř opatření Ministerstva zdravotnictví, které se zrušují ke dni 27. 4. 2020.

Důvod zrušení opatření Ministerstva zdravotnictví je v zásadě formální, kdy v režimu nouzového stavu měla tato omezení základních práv a svobod realizovat vláda a nikoli Ministerstvo zdravotnictví.

Soud tomto smyslu uvádí: Vyhlášením nouzového stavu vláda „přepnula“ právní režim do speciální podoby, přičemž bylo povinností všech orgánů výkonné moci tuto okolnost zohlednit ve svém rozhodování. Jakkoli totiž obecně odpůrce disponoval a disponuje pravomocí přijímat mimořádná opatření pro zvládnutí epidemie (či dokonce pandemie), v případě vyhlášení nouzového stavu vláda demonstruje, že nastalý problém dosahuje takové úrovně, že k jeho řešení nepostačí standardní procedury předvídané obecnými zákony. A za této situace nastupuje speciální pravomoc vlády prostřednictvím krizových opatření omezit základní lidská práva a svobody, neboť se předpokládá, že pouze masivní omezení těchto práv může vést ke zvládnutí krizové situace.

Pokud je ze strany vlády toto rozhodnutí komentováno způsobem, že soud dal vládě za pravdu, že vše dělá správě, akorát měla pro tento účel použít jinou formu omezení práv, tak takto explicitně to soud neříká. Soud uznává, že v době nouzového stavu je oprávněním vlády omezit některá základní práva. To je jistě pravda. Jenže toto omezení práv musí být proporcionální a musí být provedeno pouze v nezbytném rozsahu za nějakým legitimně sledovaným účelem. K tomuto testu účelnosti a vhodnosti však soud při posuzování věci nepřistoupil, neboť důvod zrušení opatření Ministerstva zdravotnictví odůvodnil pouze formálně právně. Žádný test proporcionality přijatých opatření tak proveden nebyl, jelikož ho nebylo potřeba. Sám žalobce přitom uváděl, že opatření zřejmě příliš proporcionální nejsou, neboť nesplňují ani jedno z kritérií testu proporcionality. Navrhovatel je přesvědčen, že napadená opatření nejsou vhodná k dosažení svého účelu (virus se dle dosavadních zjištění šíří stejnou měrou jak na pracovišti a v komunitě, tak i v domácnostech; přísný zákaz vycházení má tedy za následek pouze nárůst šíření nákazy v domácnostech, nadto bylo selektivně zakázáno navštěvovat pouze některé obchody). Opatření dále nejsou nezbytná, což je zřejmé při srovnání s jinými zeměmi jako je Švédsko nebo Nizozemí a rovněž to dokládá návrh vlády ČR na zavedení tzv. chytré karantény. Opatření jsou i neproporcionální v užším smyslu (dle statistik je úmrtnost na nemoc Covid-19 podstatně nižší oproti jiným nemocím či dokonce dopravním nehodám). Opatření neberou zřetel na ekonomický dopad zákazů, financování zdravotnictví a prakticky znemožňují politický život. Rovněž navrhovatel upozorňuje, že odpůrce zasahuje do práv občanů chaoticky, o čemž svědčí to, že mezi 30. lednem, kdy Světová zdravotnická organizace prohlásila Covid-19 za hrozbu mezinárodního významu, a prvním březnovým týdnem nečinil žádná opatření a v tiskových vyjádřeních prohlašoval epidemii za nevýznamnou. Následně ovšem v rychlém sledu zavedl velmi přísná opatření a během dvou týdnů vydal přes čtyřicet mimořádných opatření. Takový postup neodpovídá žádné z vědecky uznaných strategií reakce na epidemii.

Soud aniž by zkoumal přiměřenost přijatých opatření, pouze podotknul, že nemíní nikterak rozporovat, že jím uplatněný postup se jevil (a jeví) z hlediska zvládnutí nastalé hrozby efektivní. Efektivita však není měřítkem zákonnosti. Právní řád s krizovým stavem počítá. V právním řádu máme ústavní zákon o bezpečnosti České republiky a na něj navazujíc krizový zákon. V řízení nevyšlo najevo nic, co by vládě bránilo v postupu podle těchto právních předpisů. Tyto právní předpisy, které umožňují za mimořádných okolností razantně redukovat práva občanů a ukládat jim mimořádné povinnosti, tedy měly být beze zbytku dodrženy. Platí totiž, že od chaosu se nouzový stav liší právě tím, že v něm nadále fungují státní instituce, které provádějí opatření s cílem obnovy normálního stavu, a které se pohybují v zákonem daném rámci. Zákon sice ustupuje do pozadí a na relevanci nabývají jednotlivá opatření orgánů výkonné moci, nelze však tvrdit, že by zákony nadobro přestaly platit. Naopak je nezbytné lpět na jejich striktním dodržování, neboť poskytují ústavněprávní záruky a jasné mantinely, ve kterých se výkonná moc smí pohybovat, a kam již zajít nesmí.

V rozsudku je pak zajímavé to, jakým způsobem se snažilo Ministerstvo zdravotnictví přesvědčit soud, aby zamítl žalobu. V těchto typech sporů totiž správní soud rozhoduje podle stavu ke dni rozhodnutí. Samozřejmě, že to soudu nějaký čas trvá. V tomto případě navrhovatel podal návrh za situace, kdy platila nějaká opatření Ministerstva zdravotnictví. Jenže Ministerstvo zdravotnictví je následně zrušilo. Takže ryze formálně právně mělo být řízení zastaveno, jelikož opatření, proti kterým směřoval návrh, již byla zrušena. Z rozsudku lze vyrozumět, že s takovým postupem Ministerstvo zdravotnictví v jiném případě u stejného soudu, avšak jiného senátu, uspělo.

Nyní se možná dá zpětně vysvětlit, proč byla rušena některá opatření Ministerstva zdravotnictví, aby byla následně přijata opatření obsahově totožná. Důvod byl zřejmě v tom, aby byl návrh na zrušení těchto opatření zamítnut. Docházelo ke krásné argumentaci kruhem, kdy správní orgán vydal nějaké opatření, a když bylo napadeno, tak ho zrušil a vydal nové opatření obsahově totožné. Žaloba tak musela být zamítnuta a musela být podaná nová žaloba na zrušení nového opatření. Naštěstí správní soud nepřijal tuto chytráckou hru a umožnil navrhovateli návrh změnit tak, aby se rušila ona aktuální opatření, obsahově totožná s těmi, jejichž zrušení se domáhal v původním návrhu.

Dalším takovým bonmotem bylo, že navrhoval předtím, než podal návrh na zrušení opatření, Ministerstvo na jeho nezákonný postup upozorňoval, aby zjednalo nápravu. Ministerstvo mu však neodpovědělo.

Je férové rovněž říci, že soud celé žalobě nevyhověl. Žalováno bylo celkem zrušení 6 opatření, ale soud zrušil jenom 4. Ohledně dalších 2 žalobu odmítl s tím, že šlo o zrušení již jednou zrušených opatření. V tomto případě tak není co rušit. Pokud totiž byla tato opatření obsahově nahrazena jinými (doposud nezrušenými) opatřeními, budou se rušit ony.

Nutno smeknout před odvahou navrhovatele pustit se do boje. Poznámka: jen soudní poplatek stál 5.000,-Kč za jedno opatření, takže dohromady 30.000,-Kč. Děkujeme soudu též za přehlednou a pochopitelnou právní argumentaci (i pro nechápavého advokáta). A jestli je možno vypíchnout jednu myšlenku, pak to, že efektivita není měřítkem zákonnosti.

Autor: Michal Šalomoun
ZAVŘÍT