Veřejnost jako kladivo na soudce

Už párkrát jsem psal o svém divném pocitu, který občas z určité justiční situace mám. Ten pocit se týkal toho, že se na soudě vynořují svědci, kteří prý byli u všeho podstatného. Problém je, že si na ně žalovaný za několik let souzení u soudu prvního stupně nevzpomněl. Nechal vyslechnout asi 6 svědků, ale toho klíčového vynechal. Zvláštní.

Ale co se nestalo.  Odvolací soud nám sdělil, že obecné poučení soudu o tom, že má žalovaný tvrdit a dokazovat skutečnosti významné pro rozhodnutí bylo jaksi nedostatečné. Prý měl být nalézacím soudem nějak poučen o tom, aby tvrdil, že si u dodání zboží výslovně vymínil, aby zboží mělo určité vlastnosti. Super, tento odvolací soud nemá problém poučovat žalovaného o extra podrobnostech, co má tvrdit, a mně neřeknou ani to základní (o tom je ale jiný příběh).

Anketa: Měli ste někdy z vedení soudního řízení pocit, že soud manipuluje řízení, tak aby jedné straně sporu vyhověl?
Celkem hlasů: 20

Po tomto poučení žalovaný navrhl výslech korunního svědka, který ale ani v jeho vyjádřeních do té doby neexistoval.

Nastal klasický justiční důkazní ping-pong. Tento nový korunní svědek byl vyslechnut a náhle soud otočil. Nyní poučuje žalobce o tom, že má pracovní názor, že zvláštní vlastnost zboží byla žalovaným vymíněna. Byl jsem na tahu a musel dokázat, že to tak nebylo. Nabízelo se tak opětovně vyslechnout onoho zaměstnance, který vše domlouval se žalovaným. Bylo třeba se ho zeptat, zda zná tohoto nového svědka, který měl u všeho asistovat.

Přemýšlel jsem, jak to udělat. S klientem jsme analyzovali celý průběh výslechu tohoto zázračného svědka. Předseda soudu a jeden člen senátu se ptali tak nějak neutrálně a v podstatě tam nezaznělo nic podstatného. Svědek na konkrétní dotazy odpovídal vyhýbavě, takže mluvil pouze obecně a nekonkrétně. Když už vše končilo, tak se iniciativy chopila zbylá členka senátu. Svými dotazy se jí podařilo ze svědka dostat informaci o tom, že přímo slyšel, jak si žalovaný vymínil onu vlastnost zboží. Bylo to takové divné, ale prostě to tak bylo.

Přemýšlel jsem, co s tím. Možná je v senátu jedna soudkyně, která má zájem to někam nasměrovat. Možná ostatní členové senátu jsou přístupní ji naslouchat a třeba se i nechat přesvědčit. Tohle ale musí mít své meze. Jenže, jak zabránit nějakým zákulisním tahům. Zřejmě asi urputností a veřejnou kontrolou. Jiné legální nástroje ani nemáte. Požádal jsem tedy klienta, aby na příští jednání přivedl několik lidí jako veřejnost. Bylo to sice v rouškách a kontrolami u vstupu, ale považoval jsem to za důležité. Klient taky. Také jsem si jednání soudu nahrával. To můžete vždy s vědomím předsedy senátu.

Probíhalo další jednání, kdy se vyslýchal opětovně zaměstnanec žalobce, který onoho zázračného svědka vůbec neznal. Pak se opět radil senát a sdělil nám, že změnil svůj pracovní názor, a že si žalovaný žádné vlastnosti zboží nevymínil. Tedy jsme vyhrávali. Ale soud nerozhodl. Posunul to o další týden.

Zde jsme tedy opět s veřejností a nahrávacím zařízením absolvovali další jednání. Žalovaný přišel s nějakým papírem, kdy mělo jít o zápis v nějakém stavebním deníku. Zde bylo uvedeno, že na stavbě byli oba nově slyšení svědci. Tedy to mělo znamenat znevěrohodnění výpovědi našeho svědka. To už bylo trochu moc. Nejde o žádnou prezenční listinu, která by byla oním svědkem podepsána. Šlo pouze kus papíru bez podpisu. Pro jistotu jsem navrhl vypracování znaleckého posudku ohledně technického zkoumání listin, jak starý je tento zápis. Naštěstí k tomu už nedošlo a soud skončil dokazování. Za týden vyhlásil rozsudek, kde jsem nebyl. Klient mi volal, že jsme vyhráli. Ani svědci, které nikdo nezná, nepomohli.

Kladu si ale otázku, proč jsme vyhráli? Jistě. Byli jsme v právu. Ale to nemusí znamenat, že vyhrajete soud. Tady jsem o tom začínal pochybovat.

Podle mne to bylo tím, že v jednací síni byl někdo třetí. Možná jsem paranoidní, ale představuji si, že soudkyně přemlouvá ostatní kolegy v senátu, aby rozhodli nějakým způsobem. Možná to, že jí nevyhověli, bylo způsobeno tím, že byl průběh jednání nahráván a byly tam cizí osoby. Možná jí říkali něco v tomto smyslu: „Hele, byli tedy nějací cizí lidi. Vůbec nevíme, kdo to je. Navíc si chlap dělal záznam. Tady prostě nejde ty svědecké výpovědi otočit, jak nám tady říkáš. To by mohl být pěkný průšvih. Do tohohle já nejdu.“

O důvodech, na základě kterých se soudci rozhodují, se samozřejmě nedozvíte. V rozsudku je sice odůvodnění, ale to nemusí být skutečným důvodem rozhodnutí. Odůvodnit lze ledacos. Každopádně jsem přesvědčen, že soud (nebo alespoň některý člen senátu) chtěl rozsudek soudu prvního stupně otočit. Podle mne se to nepovedlo jenom díky tomu, že to ostatní členové senátu nedopustili. Možná to nedopustili kvůli svým lidským kvalitám, o kterých ovšem moc nevím. Tak se na ně nelze příliš spoléhat. Spíše se spoléhám na to, že soudce nebude dělat tendenční rozhodnutí kvůli tomu, že by to pro něho mohlo znamenat postih. A samozřejmě postih by mohl být tím spíše, pokud existují přesné a nezávislé důkazy, jak probíhala soudní státní. Účast veřejnosti u jednání a pořizování si záznamu z jednání tak má rozhodně smysl. Pokud se vám něco nezdá, tak s sebou rozhodně někoho jako veřejnost vezměte.

Autor: Michal Šalomoun
ZAVŘÍT