Ústavní soud jako ochránce mocných

Ústavní soud plní několik funkcí. Tou klíčovou je posuzování souladu zákonů s ústavním pořádkem. Součástí ústavního pořádku je pak Listina základních práva svobod popisující katalog lidských práv. Jedná se o jakousi hráz před možným zneužitím státní moci a vymezení prostoru, kam už stát vstupovat nemá.

Ústavní soud by pak měl tuto hráz aktivně bránit a nedopustit její erozi. Otázkou však je, zda to opravdu činí. Dopředu předesílám, že v tuto chvíli nepíši o posuzování ústavních stížností, ke kterému mnohdy věcně vůbec nedochází. Důvodem je, že na to ústavní soud nemá čas a dokonce to opakuje v uneseních, kterými odmítá ústavní stížnosti.  Zde používá mimo jiné toto zdůvodnění: Lze odkázat na klasickou formuli římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby byly vrcholné ústavní orgány odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou Ústavou určeny.

Anketa: Považujete Ústavní soud v aktuálním složení ústavních soudců za dostatečně zásadový v bránění lidských práv proti státu?
Celkem hlasů: 20

Dobrá. V individuálních věcech na ochranu práv jednotlivce není někdy čas. Škoda, speciálně v těchto případech by si na to ústavní soudci čas udělat měli.

Zde však popisuji tzv. abstraktní kontrolu ústavnosti, kde všichni ústavní soudci v plénu posuzují ústavnost přijatých zákonů. Kdy jindy, než v těchto případech by tak ústavní soudci měli být opravdu ostražití.

Jedním za základních lidských práv je i tzv. právo na informační sebeurčení, tedy ochrana osobních údajů před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě. Zásahu do tohoto práva se nemusejí dopouštět jenom nějací nadnárodní, případně národní internetoví giganti, ale rovněž stát. V takovém případě by měl Ústavní soud dát jasně najevo, že šmírovat vlastní občany je možné pouze tehdy, pokud je to pro nějaký účel nezbytné a nelze to řešit jinak.  Pokud se však podíváme na poslední vývoj rozhodovací činnosti Ústavního soudu v těchto věcech, pak se zdá, že svoji roli strážce hráze soukromí občanů moc efektivně neplní.

Ještě v roce 2017 při rušení části zákona o EET je možno nalézt myšlenku, že preventivní policejní prověřování je slučitelné s právem na informační sebeurčení jen tehdy, je-li dáno konkrétní ohrožení pro významné právní hodnoty jako jsou bezpečnost státu nebo ohrožení života či svobody jedince a za toto ohrožení nelze ani považovat zahraničně politickou mezinárodní situaci, která nastala po 11. září 2001.

O dva roky později, když Ústavní soud posuzoval tzv. „data retention“, tedy právní úpravu preventivního uchovávání provozních a lokalizačních údajů o elektronické komunikaci u poskytovatelů telekomunikačních služeb už téměř rezignoval na ochranu osobních údajů.  Šlo o to, zda operátoři budou uchovávat půl roku tzv. metadata. Ústavní soud sám uznává, že metadata o uskutečněné komunikaci (tj. vše kromě obsahu) mohou být z hlediska zásahu do soukromí jednotlivce ve skutečnosti mnohem cennější a fakticky i „nebezpečnější“ než znalost samotného obsahu komunikace, neboť jsou strojově zpracovatelná a analyzovatelná; z výsledků takového zpracování pak lze usuzovat budoucí chování jednotlivce.

Ústavní soud sice dovodil, že existují jiná řešení, než paušální možnost půlročního šmírování lidí. Tato řešení, které fungují např. v Německu nebo na Slovenku, jsou podstatně méně invazivnější do práv občanů, než je právě česká úprava. Ústavní soud však přesto uvedl, že je na zákonodárci, jaké řešení při úpravě doby uchovávání provozních a lokalizačních údajů a přístupu k nim zvolí. Šetří-li přitom soukromí jednotlivce tak, aby právní úprava data retention odpovídala reálné potřebě využití provozních a lokalizačních údajů, nepřísluší Ústavnímu soudu do jeho legislativní pravomoci zasahovat. Tím Ústavní soud zcela rezignoval na svoji funkci strážce hráze před pronikáním státní moci do práv jednotlivců, kteří stojí osamoceni proti němu.

Jediná, kdo se proti tomu ohradila, byla ústavní soudkyně Kateřina Šimáčková, která mimo jiné uvedla: Již samotná existence těchto alternativních řešení (a jejich úspěšná aplikace v každodenní praxi v dalších evropských zemích, například v Německu či na Slovensku), jež více šetří základní práva a svobody, poukazuje na neudržitelnost tvrzení, že současná úprava „data retention“ v České republice nemá alternativu a je jediným vhodným a nezbytným prostředkem k dosažení příslušného legitimního cíle.

 

Autor: Michal Šalomoun
ZAVŘÍT