Ustanovení opatrovníka jako počátek znárodnění

V českém právu platí zákon o trestní odpovědnosti právnických osob.  Nemyslím si, že je nějak extra povedený, alespoň v jedné pasáži. I když, pokud jde o zakomponování skrytého znárodnění do právního řádu, pak je dokonalý.

Jde o to, že zákon reaguje na situaci, kdy je obviněná právnická osoba. Pak se může stát, že statutární orgán (typicky jednatel s.r.o.) může být v konfliktu zájmů s touto společností. Buď proto, že je také obviněn anebo vystupuje v rovině svědka. Pokud tato situaci nastane, má mít právnická osoba šanci ustanovit svého zástupce a má ji být k tomu poskytnuta alespoň sedmidenní lhůta. Pokud si zástupce nezvolí, je jí soudem na návrh státního zástupce jmenován opatrovník.

Zatím to zní všechno skvěle. A teď realita. Obhajoval jsem jednu právnickou osobu, která byla obviněna z porušování autorského práva. Šlo o prověřený postup České protipirátské unie podat trestní oznámení a přihlásit se s náhradou škody v řádech desítek milionů Kč. Místo, aby byla ČPÚ odkázána na civilní soud, kde se má soudit za své peníze o peníze, které chce po někom jiném, tak naše policie a státní zastupitelství jí dělá (za naše peníze) vymahače a bezplatný právní servis. Tento způsob zneužívání trestní represe si ale zaslouží vlastní příspěvek.

S obviněnou společností jsem spolupracoval již předtím, než byla obviněna. Proto, když jí bylo zasláno usnesení o zahájení trestního stíhání, podal jsem proti usnesení stížnost.  Na základě plné moci, která mi byla udělena již v minulosti. Stížnost byla státním zástupcem zamítnuta, jako stížnost podaná někým, kdo k tomu neměl právo. Dle odůvodnění mne jednatel nemohl zmocnit k obhajobě společnosti, protože je v konfliktu zájmů. Pikantní na celé věci bylo, že mne jednatel zmocňoval k jednání za společnost ještě před tím, než byla společnost obviněna. Nicméně je to stejně jedno, protože právo na obhajobu přece nemůže být nijak omezováno, ani ve volbě obhájce (pokud sám obhájce není v konfliktu zájmů) ani v době, kdy se tak děje.

Věci nabraly další spád. Nyní měla přijít výzva státního zástupce, aby si společnost zvolila zástupce. Výzva nepřišla a místo toho přišlo usnesení soudu o ustanovení opatrovníka. To se děje v neveřejném zasedání, kterého se nemůžete zúčastnit, byť se jedná o vás.  Proti tomuto usnesení navíc nejsou přípustné žádné opravné prostředky. Jedině ústavní stížnost. Tak jsem ji podal. Upozornil jsem Ústavní soud na to, že bylo porušeno právo na obhajobu zvolit si obhájce nebo alespoň zástupce, kterému společnost věří. To jí bylo znemožněno. Pak ale může dojít k tomu, že stát zvolí opatrovníka společnosti, který pak opět se státem uzavře dohodu o vině a trestu a o náhradě škody. Podotýkám, že v tomto případě šlo o škodu v řádech desítek milionů Kč vycucanou z prstu. Navíc v rámci trestu se mohl stát s opatrovníkem dohodnout na peněžitém trestu. Tedy opatrovník něco uzavře a vy to pak máte zaplatit. Skvěle vymyšleno. Jestli chce stát nějakou společnost zničit, není nic jednoduššího, než ji z něčeho obvinit a ustanovit ji opatrovníka. S opatrovníkem pak uzavřít dohodu o vině a peněžitém trestu a společnost takto vytunelovat. Podotýkám, že vše by se řešilo bez jakékoli kontroly nejen společnosti samotné, ale i veřejnosti.

Ústavní soud měl pak dát stopku této možnosti. Bohužel to neudělal. Ústavnímu soudu vůbec nebylo divné, co se stalo. V průběhu trestního stíhání bylo několik šancí, jak dostat k posouzení věc před Ústavní soud.  Poslal jsem tam obdobnou ústavní stížnost celkem třikrát a třikrát byla ústavní stížnost odmítnuta. Jednou dokonce s argumentem, že státní zástupce má dát obviněné společnosti lhůtu alespoň 7 dnů ke jmenování zástupce a tu jí dal, tak o co nám jde? Šlo nám o to, že společnost právě tuto lhůtu nedostala, jinak bych ústavní stížnost nepodával.

V průběhu času jsem řešil i další obdobné věci. Státní zástupci se chovali korektně v tom, že lhůtu ke jmenování zástupce společnosti jednoduše dávali. V tomto případě nikoli.  Nebyla žádná účinná možnost obrany, a to jsem vyzkoušel opravdu všechno. V poslední instanci pak Ústavní soud, který tuto levárnu vždy podržel.

Pak se mi stalo, že mi volal jeden kolega advokát, že má něco podobného.  Našel v rozhodnutích Ústavního soudu odmítnutí mých ústavních stížností. Naznal, že jsem v tomto problému pokročil se svojí kritikou nejdál, tak se mnou chtěl probrat svůj případ.   Popsal jsem mu situaci a svěřil mu právní argumentaci, která by se na odůvodnění ústavní stížnosti měla použít. Stručně řečeno porušení ústavního práva na obhajobu hájit se sám nebo prostřednictvím zvoleného zástupce, kterému důvěřuji a nikoli toho, který je mi státem vnucen. Navíc zástupce, který může být navržen státním zástupcem. S tím samým státním zástupcem pak může uzavřít za právnickou osobu dohodu o vině a trestu a o náhradě škody.  Obhajoba tak začíná být pomalu součástí obžaloby. Soud by tomu samozřejmě mohl zabránit, ale to se neděje.

Tento kolega advokát pak podal ústavní stížnost v zásadě so obdobnou argumentací, se kterou jsem již několikrát předtím neuspěl. A světe div se, uspěl. Konečně.

Paradoxní bylo, že v době, kdy u Ústavního soudu uspěl, ležela na Ústavním soudě ještě jedna moje ústavní stížnost v této věci. Ústavní soud ji však přesto odmítl, byť již změnil svůj právní názor na uvedenou věc. Tentokrát byla ústavní stížnost odmítnuta s odůvodněním, že přece v jiné věci již jednou řekl, že se nesmí opatrovník jmenovat bez poskytnutí oné sedmidenní lhůty, a to prý stačí. Tak se tím mají najednou všichni řídit. Skvěle, uvidíme, jestli tomu tak bude.

Autor: Michal Šalomoun
ZAVŘÍT