Rozhodování soudních sporů losem

Rozhodování soudních sporů losem je zajisté kacířská myšlenka. Pokud se na ni však podíváte podrobněji, možná zase tak špatná není.

Justice tradičně bojuje se dvěma principy, které se snaží v rozhodování sporů naplňovat. Tím prvním principem je spravedlnost a tím druhým právní jistota. Právní jistota je spjatá s délkou řízení, aby v dohledné době padlo definitivní rozhodnutí, podle kterého je třeba se řídit. To je samozřejmě důležitá hodnota pro všechny strany sporu a ostatně celou společnost.

Spravedlnost pak může být vnímána různě. Předně každá strana sporu si pod ní může představovat úplně jiný výsledek sporu. Objektivizovaně pak můžeme spravedlnost chápat, že se jedná o soulad se zákonem a se skutkovým stavem. Zde narážíme na limity samotného právního řádu. I optimistům nezbývá nic jiného než předpokládat, že právo a zákony jsou spravedlivé, a že pravidla chování v nich obsažená nejsou vzájemně rozporná.

Pak narážíme na limity samotného lidského poznání a soudního procesu jako takového. Něco se prostě prokázat nedá. Vezměme si modelovou situaci, kdy věřitel půjčí dlužníkovi peníze. Hotově a bez papíru. Pokud věřitel podá žalobu a nebude mít žádný písemný důkaz (např. smlouvu, výpis z účtu), pak nezbývá, než tuto skutečnost prokazovat vlastní výpovědí. Pokud bude dlužník tvrdit, že se to nestalo, bude zde tvrzení proti tvrzení. Věřiteli se patrně nepodaří prokázat svoje tvrzení, že půjčil dlužníkovi peníze. Tedy soudní spor prohraje. To je v zásadě nespravedlivé řešení. Ale, co se dá dělat, alespoň spor skončí. Právní jistota převálcuje spravedlnost.

Máme dokonce v procesních předpisech situace, kdy je spravedlnost silně potlačená ve prospěch právní jistoty. To je třeba platební rozkaz, který může žalovanému, pokud proti němu nepodá odpor, uložit zcela nespravedlivou platební povinnost. Nebo bagatelní spory, (spory do 10.000,-Kč), kdy nejde podat odvolání proti sebe nespravedlivějšímu rozsudku. Zmiňuji to jenom kvůli tomu, že spravedlnost není žádná absolutní hodnota, které bychom podřizovali vše ostatní. Cítíme, že bychom měli, ale neděláme to. Důvod, proč to neděláme, je, že se snažíme vytvořit pragmatický systém, ve kterém hledíme na právní jistotou.

Právní jistota souvisí s délkou řízení a ta zase s kondicí justice. Ta mnohdy není schopná rozhodovat rychle. K čemu jsou spory, které trvají pět, deset, nebo dokonce dvacet let!?

Soudy se v zásadě prodlužují kvůli tomu, abychom se dočkali spravedlnosti. Aby se lépe zjistil skutkový stav, např. tím, že se bude zpracovávat další znalecký posudek, nebo se bude se vyslýchat dalších několik desítek svědků. Nebo se spravedlnosti dociluje tím, že se striktně lpí na dodržování procesních pravidel, kdy odvolací soud vrací rozhodnutí nalézacímu soudu kvůli vyloženě procesním banalitám.

Na jednu stranu se tak justice snaží rozhodovat spravedlivě, byť je nám jasné, že to nikdy nebude stoprocentní. Navíc někdy, jak jsem psal výše, na spravedlnost rezignujeme úplně. Zde je tak filozofická otázka: O kolik procent bude rozhodnutí soudu spravedlivější, když se prodlouží o jeden rok?

Pokud si řekneme, že o 10 %, pak za deset let by mělo být roztrhnutí 100 % spravedlivé. Bohužel mám tu případ, co trvá 25 let. Pořád je to spravedlnost? Nikoli. To už není spravedlnost, to je neschopnost. A chceme vůbec, aby soudní řízení trvala 10 let? Možná se ptejme jinak. Jak dlouho jsme ochotni žít v nejistotě, než soud rozhodne? Samozřejmě to chvíli trvat může a taky bude. Ale má být soudní spor delší než např. stavba rodinného domu? Asi nikoli. Pak už jste nuceni se stejně zařídit jinak a nelze spoléhat, že soud nějak rozhodne. Soudit se déle než dva roky asi moc smysl nemá.

Zde jsme opět u kondice justice. Je opravdu justice jako celek schopná generovat spravedlivé rozhodnutí v rozumném čase? Jistě, že bychom to chtěli, ale děje se to? Pokud si na to odpovíme, že justice rozhodovat spory v rozumném čase schopná není, pak je na místě úvaha, zda nerozhodovat soudní spory losem. Právní jistota a délka řízení bude v té nejvyšší kvalitě. Spor totiž bude rozhodnut okamžitě. Na druhou stranu spravedlnost bude obsažena ryze statisticky na 50 %. Výsledek sice nic moc, ale je otázka, zda se naše justice, která se (doufejme) snaží naplňovat spravedlnost, blíží alespoň k těmto 50 %.

Obecně vzato bych nechtěl, aby se spory rozhodovaly losem. Bohužel mám někdy pocit, že by se tím kvalita soudního rozhodnutí pozvedla. Los totiž nemusí být rezignováním na hodnotu spravedlnosti, ale naopak způsobem, jak ji naplnit alespoň v rozsahu 50 %.

Autor: Michal Šalomoun
ZAVŘÍT