Požadovat testy při návratu do vlasti je protiústavní

Ve středu 31. 3. 2021 vydal Městský soud v Praze rozsudek, kdy zrušil část ochranného opatření Ministerstva zdravotnictví. Jednalo se o to, že vstup občanů do vlasti byl podmiňován vykonáním PCR nebo antigenních testů. To bylo možno vnímat jako zásah do ústavně zaručeného práva občanů ČR na svobodný návrat do vlasti. Na tomto návratu totiž není nic svobodného, když vás do vlasti nepustí, když nepředložíte negativní test.

Šlo o spor vyvolaný mojí žalobou, o kterém jsem na svém blogu již psal. Dokonce jsem si asi týden před vydáním tohoto rozsudku posteskl, že se nic neděje. Na poplatcích jsme zaplatili 17.000,-Kč a řešení v nedohlednu. Proto musím říci, že mne soud svým tempem projednání příjemně překvapil. O výsledku jsem se pak dozvěděl až z médií a od redaktora Českého rozhlasu, když se mnou dělal rozhovor.  Z datové schránky jsem si totiž rozsudek vyzvedl až následně.

Pokud vás zajímají peripetie tohoto případu, co média nemohou vědět, nebo to stejně nenapsali, i když jsem jim to řekl, tak věc se měla takto.

Ve sporu jsem zastupoval klientku, která má nejbližší příbuzné v Belgii, kam pravidelně dojíždí. Ministerstvo zdravotnictví vydalo na začátku února opatření, kterým upravovalo povinnosti při překračování státních hranic. To platilo od 5. 2. 2021. Nutno říci, že ne vše, co tam bylo, bylo z mého pohledu špatné. Proto jsem podával žalobu pouze na zrušení několika málo částí tohoto opatření. Právě těch, které vyžadovaly po občanech ČR při návratu do vlasti absolvování testů. A následně pak ukládaly mezinárodním dopravcům, že vás nesmějí přibrat k přepravě, když ty testy nemáte.

Již toto první opatření bylo napadeno žalobou, která však byla soudem odmítnuta. Toto odmítnutí bylo způsobeno tím, že Ministerstvo zdravotnictví začalo uplatňovat taktiku, kdy po 14 dnech opatření samo zrušilo a vydalo nové. Přestože jsem na to přišel a navrhl soudu, aby zrušil to aktuálně platné opatření, soud to neudělal. V zásadě předstíral, že si nevšiml mého návrhu na změnu rozhodnutí a věc vyřešil tím, že žalobu odmítl. Zdůvodnit to tak, že chci zrušit něco, co již bylo zrušeno. Vydat takové rozhodnutí, aniž by mi soud dal šanci reagovat změnu opatření, podle mě nelze. Proto jsem proti tomuto protiprávnímu postupu soudu podal kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu.

Mezitím Ministerstvo zdravotnictví vydalo další opatření, tentokrát již 3. Proti němu jsem podával tuto druhou žalobu. Po čtrnácti dnech ministerstvo zase opatření zrušilo a opět vydalo nové. Stará osvědčená taktika. V tomto sporu se však neosvědčila. Opět jsem reagoval změnou návrhu na rozhodnutí a také návrhem na vydání předběžného opatření, aby soud ministerstvu tuto taktiku do rozhodnutí ve věci samé zakázal.

Soud sice předběžné opatření nevydal, ale zato rozhodl ve věci samé.

V průběhu řízení se také ukázalo, že moje klientka nebyla jediná, která si na opatření stěžovala. Obdobný návrh podal i jeden pražský advokát. Jeho návrh byl však podstatně širší, neboť chtěl zrušit opatření jako celek. Proto byly návrhy spojeny do jednoho řízení. Soud mému návrhu na zrušení některých pasáží opatření vyhověl a návrh kolegy advokáta ve zbylém rozsahu, který překračoval návrh můj, zamítl.

Přestože bylo návrhu vyhověno, nelze nevidět, že soud byl vůči ministerstvu poměrně shovívavý. Předně mu žádným způsobem nevytkl tu jeho taktiku opakovaného rušení a opětovného vydávání obsahově totožných opatření. Rozhodně tato taktika slavila úspěch. Moje první žaloba byla kvůli ní odmítnuta.  A tak tato nezákonná úprava rozhodně platila o několik týdnů déle, než kdyby bylo přistoupeno k jejímu faktickému zrušení napoprvé.

Soudní rozhodnutí je velice obsáhlé a má 47 stránek a 235 odstavců odůvodnění. Soud polemizoval především s tím druhým advokátním návrhem, který zamítal, než s mojí žalobou.

Přestože soud opatření ministerstvu částečně zrušil, přesto napsal do odůvodnění několik myšlenek, které musí ministerstvo potěšit. Jednak že není na překážku, když se při vydání těchto opatření nevede správní spis. Respektive, když v něm nic není. Kolega advokát totiž argumentoval tím, že pokud se opatření opírá o nějaké poklady (doporučení Rady Evropy, statistická data, doporučení vědců apod.), pak by tyto podklady měly být ve správním spise jako podklady pro rozhodnutí, aby se pak zpětně dalo ověřit, z čeho ministerstvo vycházelo.

Ohledně mého návrhu soud polemizoval s tím, zda je možné ústavní právo občana na návrat do vlasti nějakým způsobem omezit. Můj výklad ústavy je takový, že nikoli. Soud se však přesto pokusil nastolit takový výklad, že to lze. Přesto ohledně tohoto tématu soud našlapuje opatrně, když svůj závěr prezentuje způsobem, že se nejeví být rozumným bez dalšího trvat zcela absolutní povaze práv a občana na svobodný vstup na území ČR a tedy na nemožnosti jakéhokoli jeho omezení. Z hlediska práva bych čekal rozhodnutí ano nebo ne a nikoli, že se něco jeví nebo nejeví být rozumné.  V právu platí i to, co se nejeví být rozumné, ale to je na jinou debatu.

Každopádně touto svojí úvahou soud posunul celý právní problém do roviny zkoumání proporcionality omezení (zásahu) práva občana na svobodný vstup na území ČR. Tedy posuzuje testem vhodnosti, nebytnosti a přiměřenosti, zda byl zásah do tohoto práva ještě přípustný či nikoli. Závěr soudu je však jednoznačný v tom, že zásah přípustný nebyl.

Každopádně se tím otevírá možnost, že se bude tento nezákonný počin ministerstva interpretovat tak, že bylo vlastně vše v pořádku, akorát to bylo špatně zdůvodněno. Bohužel to soud posunul do roviny, že právo na svobodný návrat do vlasti omezit lze, ale je třeba to opravdu velmi dobře zdůvodnit. Další vstřícnost soudu byla, že posunul zrušení opatření až na 5. 4. 2021 v 00:00 hod. Na druhou stranu soud zrušil opatření vůči všem nikoli jen vůči občanům ČR, jak jsem se toho domáhal já. K tomu ovšem dodává, že to udělal z důvodu řádné vykonatelnosti rozsudku, kdy není možné opatření řádně zrušit jen vůči českým občanům, byť se ale právní argumentace vztahuje pouze k nim. Bude pak na ministerstvu, aby to vůči českým občanům nějak napravilo.

Domnívám se, že se nyní asi bude ministerstvo snažit, dosáhnout téhož ale nějakým jiným odůvodněním. I v tomto způsobu přemýšlení si přesto myslím, že toho nelze dosáhnout. I když budeme někdy v budoucnu zkoumat přiměřenost a nezbytnost daného opatření, pak budeme muset do úvah zapojit zásadu rovnosti všech před zákonem a zákaz diskriminace.

Pokud se o obdobnou regulaci pokusí ministerstvo znovu, bude mne opravdu zajímat vysvětlení některých důsledků opatření. Na počátku úvah je současná kondice ČR při boji s koronavirem. Uvědomme si, že jsme pořád jedni z nejhorších na světě. Současná opatření jsou ta, že když jedeme autobusem z jednoho konce republiky na druhý, nebo metrem, nebo vlakem, tak nám plně k ochraně sebe i druhých stačí respirátor. Když ale jedeme z jiné země, např. země, kde není epidemiologická situace tak vážná jako v ČR, tak najednou respirátor nestačí?

Klíčové je ale posouzení situace, když je někdo pozitivní na koronavirus. To ho dle opatření nemůžeme pustit do ČR. Je to ale občan ČR a chce se zde léčit, např. doma v karanténě nebo v nemocnici.  Proč by nemohl občan ČR do české nemocnice, kde je jeho péče hrazena z veřejného zdravotního pojištění, které si platí? Místo toho ho necháme v zahraničí a necháme tak cizí státy se starat o naše státní příslušníky. Pokud ministerstvo uvádí, že sice nebude nikomu bráněno ve vstupu, ale bude to přestupek, tak je to také nesmysl, aby výkon práva byl zároveň deliktem. A pokud bude ministerstvo tvrdit, že tedy budou všichni do ČR vpuštěni ať jsou pozitivní nebo negativní, tak proč ty testy?

Autor: Michal Šalomoun
zavřít reklamu