Ponižování advokátů v nejvyšších patrech justice

Pokud se dostanete před soud, zpravidla k tomu advokáta nepotřebujete. Je však dobré ho mít. Samotná procesní pravidla, jak soud ve sporu postupuje, nejsou totiž pro laiky zcela přehledná. Může se vám tak stát, že přestože máte pravdu, tak soud prohrajete jenom díky špatnému procesnímu postupu.

Nicméně existují spory, kde je zastoupení advokátem povinné. To je např. v trestních věcech, kdy vám hrozí vysoký trest, a pak při zastoupení ve vysokých patrech justice jako před Ústavním soudem, Nejvyšším soudem a Nejvyšším správním soudem. V těchto sporech je také povinné nošení talárů ze strany advokátů. Řízení se vyvolává speciálním typem návrhu, který se dokonce speciálně jmenuje. U Nejvyššího soudu je to dovolání, u Nejvyššího správního soudu je to kasační stížnost a u Ústavního soudu je to ústavní stížnost.

Anketa: Má Nejvyšší soud ustanovat advokáta k podání dovolání, když nejsou podmínky podání dovolání zjevně splněny?
Celkem hlasů: 193

U těchto sporů také platí, že jsou omezeny důvody, kvůli kterým můžete řízení vyvolat. Splnění těchto důvodů není nic jednoduchého. Není tak divu, že úspěšnost těchto návrhů není příliš vysoká. Statisticky je to několik málo procent. Na druhou stranu je také otázka, jak moc pečlivě to soudci posuzují, ale to nyní rozebírat nechci.

Přestože je povinné zastoupení advokátem, tak někteří účastníci řízení toho nedbají a podávají si dovolání, kasační stížnost nebo ústavní stížnost sami. Příslušný soud pak musí tuto situaci řešit a to se děje zpravidla ustanovením advokáta pro příslušné řízení. A nyní se dostáváme do paradoxní situace. Soud vás ustanoví a musíte podat dovolání, kasační stížnost nebo ústavní stížnost. Nicméně žádné důvody, kterými byste návrh odůvodnili, prostě nenajdete. Je vám jasné, že je to úplně k ničemu. Nicméně to podat musíte. Takže si lámete hlavu. Snažíte se něco vymyslet, aby alespoň zdánlivě byly podmínky splněny. To se samozřejmě nemůže povést, ale udělat to musíte.

Situace, která pak nastane, je odmítnutí vašeho návrhu, protože nesplňuje požadované podmínky. To se samozřejmě dá provést elegantně a zbytečně to není třeba rozpitvávat. Nicméně někdy si soudci dají v odůvodnění tu práci, že z vás udělají tak trochu hlupáka. Že podáváte podání, které nesplňuje podmínky pro podání těchto mimořádných opravných prostředků. Už ale pomlčí o tom, že vy jste žádné takové podání podávat nechtěli, ale byl to soud, který vám to uložil. Přitom to dělat nemusel. Sice vám za to někdy něco zaplatí, ale vás to od smysluplné práce jenom zdržuje.

Vrcholem pro mne bylo podání jedné ústavní stížnosti. U Ústavního soudu je situace poněkud odlišná. Ústavní soud advokáta přímo neustanovuje, ale posílá žadatele na Českou advokátní komoru (ČAK), aby to vyřídil tam. ČAK pak může advokáta určit a uložit mu, zda má právní pomoc poskytnout za plnou odměnu, nebo za sníženou, případně zdarma.

Jednou jsem byl také poctěn tím, že si na mne z ČAK vzpomněli. Nechápu, co jsem komu udělal, že touto důvěrou jsou byl poctěn zrovna já. Pikantní na tom bylo, že mi uložili, abych poskytl právní pomoc zdarma. I když úplně zdarma to nebylo. Šlo o nějakou věc, ve které šlo o obchody v řádu několika desítek milionů Kč. Upozornili mne rovněž na to, že v rámci pojištění advokátů, které prostřednictvím ČAK máme, pojistka kryje pouze plnění do 5 mil. Kč. Takže k řádnému poskytnutí právní pomoci mám povinnost se rovněž připojistit, aby moje pojistka kryla plnění oněch několika desítek milionů Kč. Takže nejenom, že jsem dělal zadarmo úplně zbytečnou práci, kterou jsem dělat nechtěl, ale abych ji vůbec mohl dělat, tak jsem se k tomu musel i naprosto zbytečně pojistit. Ale když advokacii a ČAK miluješ, není co řešit.

Autor: Michal Šalomoun
ZAVŘÍT