Odkaz není zločin – počátek trestního stíhání České pirátské strany

Po pěti letech bylo ukončeno trestní stíhání České pirátské strany za kauzu Odkaz není zločin.

Pro připomenutí si dovolím zrekapitulovat, o co šlo. Nacházíme se někdy po roce 2010. Česká pirátská strana byla v úplně jiné situaci než dnes. Měla pouze několik set členů, kteří se vzájemně znali.  Kdo byl tehdy členem strany, byl opravdový fanoušek politiky a pirátského programu. Rozhodně se mu nedalo vyčítat, že by vstupoval do strany ryze účelově jako do výtahu k moci. Piráti se účastnili téměř všech voleb se střídavým úspěchem na komunální úrovni. V těch nejdůležitějších volbách do Poslanecké sněmovny však úspěšní nebyli.

Témat, která v té době řešili, nebylo tolik, jako dnes. V podstatě bylo jedno hlavní a to byl svobodný internet. Tedy marketingově řečeno svobodná, vzdělaná a digitálně propojená společnost.

Svobodný internet je do jisté míry kontroverzní téma. Naráží totiž na konfrontaci s autorskými právy, kde stojí velice vlivné subjekty.

Celý koncept autorského práva je v digitální sféře v zásadě přežitý. Z autorského práva jako nástroje pro zajištění spravedlivé odměny pro autora se stal nástroj šikany producentů proti všem.  Pokud by jejich požadavky byly nějakým způsobem přiměřené, asi by se nikdy tolik nerozmohlo nelegální užívání autorských děl. Jestli chce někdo 500 Kč za CD, tak se nemůže divit, že si ho běžný uživatel raději zkopíruje, než zaplatí. Situace se točila v bludném kruhu.

Přesto byla zřejmá základní pravidla, že uploadování obsahu na internet je užitím autorského díla a je třeba k tomu mít licenci. A dále, že užití pro osobní potřebu není v právním smyslu užitím autorského díla a k tomu žádnou licenci nepotřebujete. Objevovali se samozřejmě fanatici nebo nešťastníci, kteří si se zákonem příliš hlavu nelámali a díla na internet uploadovali. Na druhou stranu se začaly objevovat právně sofistikovanější řešení, jak na systém vyzrát.  Na jednu stranu šlo o známý systém torrentů v rámci sdílení souborů a pak systém odkazování na audiovizuální díla, které na internet uploadoval někdo jiný.

Dřívější nelegální činnost, kdy někdo na server uploadoval filmy a seriály, tak byla mnohdy nahrazena činností legální. Ta spočívala v tom, že si někdo dal tu práci a prohledával internet a potom akorát zveřejnil odkazy na to, kde se rozmnoženiny audiovizuálních děl nacházejí. Když jsem to jednou (v obdobné věci) vysvětloval u soudu třem soudkyním, z nichž ani jedna neměla dotykový telefon, přirovnával jsem internet k ohromné knihovně. Je to místo, kde máte spoustu knih (filmů).  V knihovně je trochu nepořádek v evidenci.  Přesně se neví, zde tam knihu dal autor, nakladatel, filantrop, nebo si je tam dal někdo jiný.  Každý může do knihovny vejít a půjčit si, co chce. Problém je, že knihy nejsou srovnány. Proto se v knihovnách používají katalogizační lístky, na kterých je uvedeno v jaké budově, v jaké místnosti a na jaké polici knihu najdete. A odkazovací servery jsou v zásadě totéž. Řeknou vám, kde dílo najdete. Bez nich byste knihu našli stejně, akorát by vám to déle trvalo.

Tento způsob náhledu na věc však neměli oni nositelé autorských práv, zejména pak jejich zástupci, protože si mysleli, že tím přicházejí o peníze. Nejaktivnější z těchto skupin byla Česká protipirátská unie. To je sdružení právnických osob podnikajících v audiovizuálním průmyslu. Každopádně nejde o žádného kolektivního správce jako OSA nebo INTERGRAM. Ať si o OSA nebo INTERGRAMU myslíme cokoli, pořád mají státní monopol na správu autorských práv v určité oblasti. ČPÚ je ovšem jenom zájmová organizace bez jakéhokoli státního oprávnění cokoli autoritativně řešit. Legitimita její činnosti v rámci proklamované ochrany autorských práv je tedy podstatně nižší než u OSA a INTERGRAM. Tato organizace nicméně začala vyhledávat odkazovací servery a podávat trestní oznámení na jejich provozovatele, kde se hlásila s astronomickými částkami na náhradu škody.

Nemám nic proti tomu, aby se kdokoli v civilním soudním řízení za své peníze začal domáhat po komkoli úhrady nějakých peněz. Každý žalobce musí zaplatit soudní poplatky a také se vystavuje riziku, že když neuspěje, tak zaplatí náklady řízení protistraně. Zde však jde o něco jiného. ČPÚ žádné žaloby v civilním řízení za svoje peníze nepodávala. Pouze podává trestní oznámení a vše za ni řešila policie. Za peníze ze státního rozpočtu se tak využíval policejní aparát k tomu, aby nátlakově přiměl provozovatele odkazovacích serverů zaplatit ČPÚ výpalné (značně nadhodnocenou škodu). Do tohoto modelu se aktivně zapojila justice. Určitou vlajkovou lodí byl tzv. případ Tulipán, kdy byl jeden mladistvý odsouzen za provozování odkazovacích stránek. Nutno říci, že celý případ byl značně kontroverzní a v odborné veřejnosti kritizovaný.

Na to reagovali i Piráti, když převzali jeden odkazovací server wwww.sledujuserialy.cz a začali ho sami provozovat s tím, aby se v případném právním sporu řádně sofistikovaně hájili. Heslem celého tehdejšího pirátského počínání byl slogan Odkaz není zločin.

Netrvalo dlouho a státní zastupitelství začalo na podnět ČPÚ (jak jinak) Českou pirátskou stranu stíhat. Následně pak byla podána obžaloba k soudu, kde jsem byl obhajobou pověřen já. O tom, jak to dopadlo a jaké byly peripetie tohoto případu, vám napíšu v dalším příspěvku.

Autor: Michal Šalomoun
ZAVŘÍT