O smír se má soud vždy pokusit

O smír se má soud vždy pokusit. Jedna z povinností soudu, která vyplývá z občanského soudního řádu, nabádá soud k tomu, že by mohl strany usmířit. Někdy to samozřejmě nejde. K soudu se totiž dostáváte právě proto, že nejste schopni se dohodnout.

Záleží ale na tom, jak soud vnímá splnění své povinnosti, že se má snažit uzavřít spor smírně. Tradiční model tohoto úsilí spočívá v tom, že soud na začátku uvede, jak to vidí, a jaké by bylo vhodné řešení. Zpravidla si dává moc dobrý pozor na to, aby zdůraznil, že je to předběžný názor, prozatím nebylo provedeno žádné dokazování, takže výsledek není zajisté stoprocentní, ale nyní se takto jeví. Jde tak o pokus vyděsit všechny účastníky řízení, aby se raději dohodli, protože, pak to budou mít pod kontrolou. Když ale nechají rozhodnutí na soudu, nemusí se rozhodnutí líbit nikomu. Zkrátka lepší vrabec v hrsti než holub na střeše.

Někdy soud přejde pokus o smír tím, že nařídí účastníkům řízení mediaci, což osobně považuji za značně alibistický přístup. Alespoň ve věcech, kterých jsem se účastnil jako právní zástupce.

Existují ale velmi schopní soudci, kteří dokáží věc uzavřít smírem, takříkajíc navzdory účastníkům řízení. To ale vyžaduje dostatečnou právní erudici, výbornou orientaci v procesním právu, odvahu věc řešit tímto způsobem a určité kouzlo osobnosti. V těchto případech totiž občanský soudní řád pláče. To, co se děje v soudních síních, byste tam totiž hledali dosti těžko. Nicméně výsledky se dostavují.

K demonstraci tohoto přístupu jedna příhoda. Zastupoval jsem paní ve sporu s manželem. Klasická manželská trojkombinace. Nejdříve opatrovnické řízení (výchova dětí + alimenty), pak rozvod a nakonec vypořádání společného jmění manželů. Tedy několik soudů, kde jsem poznal bývalého manžela klientky dostatečně. Alimenty platil, jak se mu to hodilo. A to se mu většinou moc nehodilo. Úplně s tím přestal, když nabyl syn zletilosti. Proto jsem následně zastupoval již zletilého syna, který začal studovat na VŠ a potřeboval od otce peníze.

Náhodou jsem potkal soudce na chodbě a ten se mne zeptal, zda nám bude stačit 2.000,-Kč. Návrh je sice psaný na 3.000,-Kč měsíčně, ale z těch podkladů, co si k tomu obstaral, to vidí spíš na ty 2.000,-Kš. Sdělil jsem mu, že to vidím podobně, ale upozornil jsem ho na to, že se s tím chlapem znám z jiných soudů, takže, i kdybychom ustoupili na 2.000,-Kč měsíčně, on stejně nebude principiálně souhlasit s ničím.

Soudce se usmál, abych to nechal na něm, že výživné pro děti řeší zásadně smírem a nehodlá v tom nic měnit. Zatvářil jsem se uznale, ale myslel jsem si svoje. Ten otec byt totiž vážně potížista.

Nastalo jednání ve věci samé. Soudce nás přivítal a stručně shrnul stanoviska stran. Žalující strana chce 3.000,-Kč měsíčně pro studujícího syna. Otec nechce dát nic, protože má spoustu důvodů, proč to nejde.

Pak soudce pokračoval: „Jde o výživné pro studujícího syna a to se má platit a platit se bude. Má tady snad někdo něco proti tomu?“ Soudce se otočil na žalovaného. Ten se nadýchl, že znovu zopakuje své výmluvy. Soudce ho však nenechal cokoli říct: „To bychom měli,“ pokračoval soudce, „zbývá jenom nějaká rozumná výše.“ Soudce prolistoval papíry a vycenil zuby na nás, aby bylo vidět, že je také na straně otce: „Tři tisíce je moc, takže já to vidím na dva. Je někdo proti?“ Proti byl otec a začal brblat. Soudce to však vyřešil zvýšením hlasu: „Podívejte se, já nesoudím jenom vás, tady to je jasná věc. Pokud máte něco proti, tak vám klidně napařím 3.000,-Kč a náklady řízení a můžete se klidně odvolávat. Máme ale všichni zajímavější práci, než tady psát do papírů, kdo má to svoje právo na pravdu. Anebo to můžeme vyřešit hned. Já to tady mám vyřešené. Zde je text smíru. Tak pojďte sem a podepište to.“ Šli jsme tedy ke stolu a podepsali text smíru, který měl soudce již připraven. Žalovanému se nechtělo. Soudce se na něho proto obořil: „Já jsem vám snad něco řekl, ne? Tak pojďte a podepište to. Je to snad váš syn, tak šup.“ Žalovaný se pomalu zvedl a šoural se k soudci. Soudce ho ještě popíchl: „Podívejte se, nezdržujete to. Jestli chcete, tak tady na tom papíru nebude nasáno smír, ale rozsudek. A tady nebude dva tisíce ale tři tisíce a pak ještě zaplatíte 20.000,-Kč tady panu doktorovi na nákladech řízení. Tak pohněte, aby si to nerozmysleli.“ To už zabralo a smír byl podepsán.

Musím uznat, že to pan soudce zvládl. Procesně to asi nebyl nejčistší postup, ale výsledek byl dosažen u prvního jednání. Místo toho, abychom se scházeli několikrát, psali stohy papírů, tak to pan soudce vyřešil. Problém justice je však zpravidla v tom, že k těmto krokům drtivá většina soudců nechce přistoupit. Zpravidla na tento způsob řešení sporů nejsou naši soudci osobnostně založeni. Tak se raději schází několikrát, píší stohy papírů o právu a ti zvlášť uvědomělí, dokonce i o spravedlnosti.

Autor: Michal Šalomoun
Tagy: ,
ZAVŘÍT