Nový byznys v exekucích

Tak se nám tu rozjel takový nešvar, spousta lidí v exekucích. Ano, pořád se o tom mluví a je třeba s tím něco udělat. Nejlépe, ale právně čistou cestou.  Což se dle mého názoru moc nedaří, třebaže je do toho řešení zapojen Ústavní a Nejvyšší soud. O jeho činnosti na prohlášení téměř všech rozhodčích nálezů za neplatné jsem již psal zde. Nezpochybňuji potřebu tuto situaci řešit, ale způsob, jakým to bylo uděláno a hlavně odůvodněno.

Na tento počin pak navazuje současná situace, kdy je v exekuci ještě dost rozhodčích nálezů, které jsou eufemisticky řečeno a prismatem „pokrokových“ názorů Ústavního soudu problematické. Je třeba tyto exekuce zastavit. OK. Tak nechť se zastaví. Jenže nastává problém, kdo má iniciovat toto zastavení.

Anketa: Mají se přiznávat náklady řízení dlužníkům při zastavení exekuce, kterou soud povolil, když je tento návrh podán až po několika letech od podání exekučního návrhu?
Celkem hlasů: 230

Pokud stát vytvořil situaci (za pomoci Ústavního a Nejvyššího soudu), že jsou vedeny exekuce na základě neplatných rozhodčích nálezů, tak ať to opět zastaví stát. Ten to ale nedělá, respektive to dělá jenom občas.

Místo toho se konstruuje jakási odpovědnost věřitele, že má sám podat návrh na zastavení exekuce. Jenže tato konstrukce právní odpovědnosti je jaksi vadná. Nikde v zákoně není povinnost vzít návrh na exekuci zpět. Nehledě na to, že v zákoně máme mechanismus rušení rozhodčích nálezů, který nebyl aktivován. Místo toho je tento mechanismus obcházen, což je odůvodňováno některými v současnosti populárními a uvědomělými názory Nejvyššího a Ústavního soudu.

Nemám problém s tím, aby na základě nějaké právní argumentace byla vyslovena neplatnost nějakého rozhodnutí (např. rozhodčího nálezu).  Je však třeba, aby tuto neplatnost u každého dílčího rozhodčího nálezu nějaký soud vyslovil a rozhodčí nález náležitě přezkoumal. To se však neděje. Dokonce jsme svědky něčeho opačného.  Na základě těchto rozhodčích nálezů je nařizována exekuce. A tím, kdo tuto exekuci nařizuje, není exekutor, jak se mnozí domnívají, ale soud. Soud tak samotným nařízením exekuce na základě nějakého (byť problematického) rozhodčího nálezu, sám tento rozhodčí nález legitimizuje.

Stále platí zásada iura novit curia (soud zná právo). Pokud byl rozhodčí nález jakkoli vadný, pak neměla být exekuce vůbec nařizována. Pokud ale nařízena byla, pak by to měl být logicky soud, aby tuto exekuci zastavil. Proč by to měl iniciovat věřitel? Věřitel už totiž měl od soudu jednou osvědčeno, že jeho rozhodčí nález je v pořádku. Jinak by soud nevydával usnesení o nařízení exekuce.  Najednou je mu ale vštěpováno, že je něco špatně. Ale pokud je něco špatně, tak je to přece úkon státu (soudu), že na základě rozhodčího nálezu exekuci nařídil. Stát se však nyní snaží tuto odpovědnost a černého Petra hodit na věřitele.

Toho dociluje konstrukcí jakési nové, ničím nepodložené, odpovědnosti věřitele za to, že podal návrh na exekuci na základě nějakého problematického rozhodčího nálezu. Jenže nic nenutilo soud tuto exekuci nařizovat. Kdyby soudy dělaly, co měly a zkoumaly rozhodčí nálezy, jak mají, tak by přece takové exekuce nemohly být nařízeny. To se jaksi přechází mlčením.

Na otázku, kdo tedy má iniciovat návrh na zastavení exekuce, které podle nových, pokrokových, myšlenek Ústavního a Nejvyššího soudu neměly být vůbec nařízeny, je tak asi dlužník. Ostatně, kdo jiný? Je to přece v jeho zájmu, aby exekuce byla zastavena. A to se i děje.

Logické vyústění by pak mělo být, že se exekuce zastaví a nikomu se nepřiznají žádné náklady řízení. Holt věřitel o peníze přišel a přijde o ně i v budoucnu, protože jeho pohledávka bude již promlčena a nestihne ji znovu zažalovat na soudě. Rozumný exekutor se také peněz vzdá, jelikož by to bylo pro věřitele ještě horší, aby za neúspěšnou exekuci měl ještě něco platit. Nicméně někdy se exekuce zastavují, že exekutorům věřitelé platí. Každopádně jediný, kdo na zastavení exekuce vždy vydělá, je dlužník.

Všiml jsem si, že se nyní rozvíjí nový typ byznysu a to je podávání návrhů na zastavování exekuce za dlužníky. Je vskutku fascinující, že za dlužníky, kteří mají bydliště na městském úřadě, podávají hrdinní advokáti z Prahy návrhy na zastavení exekucí a dožadují se úhrady nákladů řízení za podání návrhu. Přiznávat náklady řízení dlužníkům mi v těchto případech připadá obzvláště necitlivé a nespravedlivé. Nyní se s několika takovými případy potýkám. Věřitelé se zastavením exekuce zpravidla souhlasí, neboť po několika marných letech nebo desetiletích exekuování nějaké pohledávky stejně nelze očekávat obrat k lepšímu. Rozumné soudy řízení zastavují s tím, že žádné náklady řízení povinnému nepřiznávají. Svůj postup odůvodňují tak, že oprávněný (věřitel) objektivně nemohl předvídat takový výrazný posun v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, a proto se jeví nutné náklady řízení nikomu nepřiznávat.

Nicméně někteří kolegové advokáti z Prahy se nechtějí smířit s tímto řešením. Jako hrdinní zastánci dlužníků bojují proti tomu, aby se věřitel vyhnul tomu, aby jim zaplatil náklady řízení za podání návrhu na zastavení exekuce, což by měl soud udělat i bez návrhu. Jejich práce tak nebyla vůbec třeba.

Těchto případů přibývá. Opět je tu konstruována situace, kdy za chyby státu spočívající v nepřesné nebo nedostatečné regulaci a pak následně v retroaktivní přehnané regulaci rozhodčího řízení a exekuovatelnosti rozhodčích nálezů má zaplatit věřitel. Pokolikáté už. Pokud se tyto věci budou opakovat, budu muset zažalovat stát za náhradu újmy za průtahy řízení. Jestliže totiž exekuce neměla být vůbec nařízena, jak je odůvodňováno zastavování exekučních řízení, pak na to mohl soud přijít hned a nikoli až po deseti letech. Po tuto dobu totiž stát udržuje věřitele v naději, že je vše v pořádku. Nyní mu však vysvětli, že nikoli.

Autor: Michal Šalomoun
Tagy: ,
ZAVŘÍT