Nová finta, jako obcházet regulaci odpovědnosti za vady

O jednom svém sporu se společností patřící do holdingu Agrofert jsem již psal. Šlo v zásadě o právní banalitu, kdy klient dle smlouvy pro jednu společnost z holdingu prováděl čištění odpadních vod. Ta mu za to platila. Nikdy proti tomu nic neměla. Po několika letech přišla s tím, že je všechno špatně. Zažalovala klienta, že má většinu peněz vrátit.

Již na začátku jsem uváděl, že jde o obcházení zákona. Pokud totiž má žalovaný za to, že je něco špatně, pak v právním slova smyslu tvrdí, že jeho plnění bylo vadné.  A pokud se chce vyhnout placení nebo chce nějakou slevu, musí postupovat dle právní regulace odpovědnosti za vady. Tedy bez zbytečného odkladu vady reklamovat, umožnit jejich nápravu atd. V občanském zákoníku je dokonce výslovně uvedeno, že toho, čeho se lze domoci v rámci odpovědnosti za vady, se nelze domáhat z jiných důvodů.

A to přesně žalobce dělá, když tvrdí, že došlo k neoprávněné fakturaci a proto se mají peníze vrátit jako tzv. bezdůvodné obohacení. Tedy plnění poskytnuté bez právního důvodu. Už to je v zásadě nesmysl, jelikož právní důvod zde byl a to byla smlouva, na základě které bylo čištění odpadních vod realizováno. Ostatně nikdo žalobce nenutil platit faktury, když to bylo tak špatné.

Poukazoval jsem na to, že celý tento postup není nic jiného než obcházení zákona, které je zakázané. Nyní věc dospěla k Nejvyššímu soudu. Ten mi opět vysvětlil, že se mýlím. Předně mne poučil o tom, že jsem si asi nevšiml, že žalobce nepodal žalobu podle ustanovení o odpovědnosti za vady, ale jako bezdůvodné obohacení. Takže, proč by se nemohl domáhat bezdůvodného obohacení, když to tak chce.

To samozřejmě může, ale takovému jednání, které obchází zákon, nemohou soudy poskytovat právní ochranu. Podstatou obcházení zákona je přece vždy realizovat takový postup, který budí zdání, že je povolený. Zakázaným se stává až v kontextu s jinými skutečnostmi, ze kterých pak vyplyne to, že se tím realizuje výsledek, který je buď sám zakázaný, nebo se realizuje postupem, který je zakázán. Z rozhodování Nevyššího soudu mám tak pocit, že není schopen rozlišovat tyto nuance právně závadných jednání. O legalizaci jiného obcházení zákona jsem psal např. zde.

Fascinují na této věci je jiný aspekt a to je jakási zdokonalená verze právní chytristiky. Doposud jsem měl za to, že obdobné věci mají být posuzovány přehledně takto: Buď něco uděláte a je to v pořádku (já bych řekl bez vad), pak za to máte dostat zaplaceno. Nebo to v pořádku není a pak se máte zákonným způsobem (v rámci institutu odpovědnosti za vady) domoci nějaké korekce (např. slevy nebo vrácení peněz). Tady je ale konstruována situace, kdy se uvádí, že plnění není vadné (slovo vady je zakázáno používat), nicméně nemáte právo na zaplacení plné ceny. Takže nucená sleva. Ale slovo sleva se také nesmí používat, jelikož odkazuje na institut odpovědnosti za vady.

V zásadě je to geniální. Vyhnete se regulaci odpovědnosti za vady, neboť nebudete používat slovo vada, stejně jako slovo sleva, akorát budete tvrdit, že nevzniklo právo na zaplacení v určitém rozsahu.

Je otázka, zda je to obecný trend, nebo jen další invenční pokus stranit mocnému holdingu, jako jsme toho svědky u některých správních orgánů. Nevím, zda se tato atmosféra nepřenesla již do justice. Zda rozhodující soudy ještě rozhodují autonomně nebo mají jakousi vnitřní tendenci stranit mocnému premiérovi. Otázka je, proč s tímto sporem čekali několik let. Kdybych chtěl být paranoidní, tak si to vysvětlím pouze tím, že čekali, až si upevní své pozice v justici. Paranoidní zatím nejsem, ale tyto myšlenky mě napadají. Škoda, že se je justice nesnaží moc rozptylovat. Anebo je vše jinak a jenom jsem to zase nepochopil.

Autor: Michal Šalomoun
ZAVŘÍT