Nestranný a nezávislý soudce jako epiteton ornans

O námitkách podjatosti už jsem zde psal několikrát. Jedna never ending story má další pokračování. Jde o soudkyni, která, aby mohla klientovi zaříznout žalobu, rozdělila ji na několik částí. Udělala z jedné nebagatelní věci několik bagatelních a všechny je zamítla. Jelikož šlo v okamžiku zamítnutí věci o bagatelní spor, nebylo možno se proti rozsudku odvolat. A do rozhodnutí, kterým se z nebagatelní věci stávají věci bagatelní, se také nemůžete odvolat, jelikož jde o rozhodnutí, kterým se vede řízení.

Tenhle tah pro mne představuje porušení práva na zákonného soudce. V posledním stupni ve věci zkrátka měl rozhodovat specializovaný senát vrchního soudu a nikoli samosoudkyně z Hradce Králové. Ústavní soud to nezajímalo, protože šlo o bagatelní věc. A bagatelní věc to byla právě proto, že to z ní ona soudkyně svým postupem zcela svévolně udělala. Psal jsem o tom zde.

Navíc v soudních sporech předvedla ještě několik pozoruhodných epizod, kdy vyměřovala poplatky v nezákonné výši. Poté, co na to byla upozorněna, aby to nedělala, tak s tím nepřestala a zastavila řízení. Na základě odvolání potom bylo toto nezákonné zastavení řízení zrušeno, ale jako by se nic nedělo. Jedeme dál. Šlo v zásadě vůči klientovi o permanentní zneužití pravomoci. Pokud mohla tato soudkyně udělat něco nestandardního proti klientovi, tak neváhala. Je s podivem, že si na to udělala čas. Většina soudců je ráda, když může jít s davem a rozhodovat standardně, než aby se pouštěli do nějakého individuálního hrdinství. Ale tato paní sudí nikoli. Klient už to nevydržel a podal na ni trestní oznámení. Potom opět námitku podjatosti. Ale dozvěděli jsme se, že soudkyně podjatá není. Soudci prý necítí zášť, když je někdo vláčí po policajtech. O tom jsem psal zde.

Když rozdělila paní soudkyně spor na několik menších, pak taktéž přiznala protistraně mnohem více peněz na nákladech řízení, než by tomu bylo, kdyby žalobu zamítla jako celek. Klient proto zažaloval soudkyni o náhradu škody, kterou mu svým svévolným kouskem způsobila.
Jelikož pořád ještě rozhodovala o nějakých věcech klienta, podal na ni další námitku podjatosti. Podle mne v tomto případě byl důvod podjatosti jasný. Jak má soudce rozhodovat nestranně, když je přímo v soudním sporu s klientem? Podle mne to nejde.

Jenže jsem se opět mýlil. Vrchní soud rozhodl, že paní soudkyně podjatá není. Vyjádřila se totiž, že se podjatá necítí. Skvěle. Soudci, kteří o podjatosti své kolegyně rozhodovali, ocitovali ústavu, že soudci jsou nestranní a nezávislí. Super. To už jsem jednou slyšel, psal jsem o tom zde. Jenže v ústavě se nikde nepíše, že by se soudci rodili nestranní a nezávislí. Jak se tedy soudce stane nestranný a nezávislý? Tato metamorfóza mi zatím zůstala utajena.

Jak je vidět, tak pro justici je tvrzení, že jsou soudci nestranní a nezávislý, pouhým epitenem ornans. Ozdobným přívlastkem, který zdobí slovo „soudce“. Zřejmě každý soudce je tak pro ně nestranný a nezávislý. Proto ostatně máme tak skvělou justici. Kdežto pro mne jde o označení přístupu nebo principu, který má být při rozhodování uplatňován. Má být! To neznamená, že tomu tak automaticky je.
Podobně je to ostatně i s dalším takovým přívlastkem a to, že jsou soudy spravedlivé.

Autor: Michal Šalomoun
if (show_sssp) { document.querySelector(".fb-comments").remove(); }
zavřít reklamu