(Ne)ochota justice odškodňovat přehmaty svých kolegů

Tak se to justici konečně podařilo. Nic se platit nebude. Když vám na soudě vymění směnku, stejně nemáte šanci, jak to dokázat. Já jsem si sice myslel, že to soudu dokážu. Ale ten mne vyvedl z omylu. O tomto příběhu jsem psal zde.

Nyní jsme se posunuli do závěrečné fáze, posvěcené odvolacím soudem. Procesně byla situace v zásadě prostá. Klientka předložila k soudu směnku, kterou zkoumala znalkyně Z, která řekla, že je pravá. Pak přišel jiný znalec a ten zkoumat také směnku a řekl, že to byla kopie. Jenže ona to v tomto případě již kopie byla. Ostatně to šlo poznat i pouhým pohledem, kde byly na směnce udělané prolisy (jakože od propisky) a ty neseděly s liniemi podpisu.

Anketa: Měl by odškodnění za přehmaty justice posuzovat nějaký nezávislý orgán mimo justici?
Celkem hlasů: 199

Soud jsme prohráli a zažalovali stát, že on měl směnku opatrovat a místo toho se mu ztratila. Stačilo udělat to, aby stát předal současnou kopii směnky k posouzení stejné znalkyni Z., jelikož byla jediná nezávislá, která viděla originál. Znalkyně Z by tuto listinu posoudila a buď řekne, že jde o totožné litiny anebo nikoli. K tomuto důkazu jsem soud po několika letech donutil. Znalkyně Z byla vyslechnuta a pak zpracovala posudek ohledně té kopie. Poté byla znovu vyslechnuta. Čím více ji soudce vyslýchal, tím jednoznačněji znalkyně uváděla, že jde o dvě různé listiny. Hlavně by si ale určitě všimla, že nesedí ony prolisy na linii podpisu.

Vše bylo jasné a nikdo žádné další důkazy nenavrhoval. Pokud by soud chtěl klientce přiznat několikamilionové odškodnění, nikdo by mu nemohl nic vyčítat. Problém ale byl v tom, že to odškodnění klientce jaksi přiznat nechtěl. Vyhodil nás z jednačky a necelou hodinu přemýšlel, co s tím. Možná to řešil způsobem 50:50 nebo přítelem na telefonu. Nakonec nás seznámil s tím, že se mu to nezdá a zadal si další znalecký posudek, u znalkyně A.

Takže super, přišla další znalkyně a ta z ilustračního obrázku originálu směnky, který znalkyně Z nakopírovala někdy před osmi lety do svého původního posudku, učinila velký závěr. A to, že z tohoto obrázku je vidět, že znalkyně Z již v té době nezkoumala originál směnky, ale její kopii. Bravo, takže z ilustračního obrázku, bez toho, aniž by se zabývala kalibrací snímacího skeneru a následně reprodukční techniky nám znalkyně pozná, zda byl předobrazem tohoto obrázku originál nebo kopie. Já smekám. Z fyziky mám jenom maturitu a nikoli státnice, ale že toto stav techniky umožňuje, jsem nevěděl.

Soudce se pokusil ještě jednou vyslechnout znalkyni Z, nicméně ani ta „pod tíhou“ nového znaleckého posudku stejně své závěry neodvolala. Soudci to však bylo jedno. Zamítl mi, aby závěry této jeho znalkyně A posoudil nějaký znalecký ústav. Nic takového. Konečně mohl žalobu zamítnout, tak proč provádět nějaké další dokazování.

Dobře to odpadlo. Stát ušetřil několik milionů a klientka ostrouhala. Podepsalo se to jenom na redukci spravedlnosti a profesní cti jedné znalkyně, nebo možná obou. A to přece za pár milionů do státní kasy stojí. Nicméně se zde vkrádá otázka, zda je vůbec žádoucí, aby odškodnění za přehmaty soudců zase posuzovali soudci. V tomto případě by snad stálo za to mít nějakou nezávislou větev justice, nebo možná úplně jiný orgán, který by toto odškodňování řešil.

Autor: Michal Šalomoun
ZAVŘÍT