Nebezpečná emancipace soudní moci

Tak a je to vyřešeno. Ústavní soud mne opět zařízl. Vlastně nejen mně, zařízl vás všechny. Jednalo se o problém, kdy jedna soudkyně svévolně rozkouskovala žalobu na několik částí, aby vzniklo několik bagatelních sporů. O tomto případu jsem psal zde. Proti jejímu rozhodnutí pak není možné podat odvolání. Jediné, co je možné učinit, je podat ústavní stížnost. Nicméně tu mi teď ústavní soud odmítl.

Dozvěděl jsem se, že dvoustupňové řízení není součástí práva na spravedlivý proces. A pokud sám v ústavní stížnosti přiznávám, že jsem několik nároků schválně žaloval jednou žalobou, aby nešlo o bagatelní spor, pak tím dávám najevo, že bylo možno podat i samostatné bagatelní žaloby. To je jistě pravda, ale jsou zde nějaká podstatná ALE!

Předně jsem důvodnost ústavní stížnosti neodvíjel striktně od toho, že by bylo porušeno právo na spravedlivý proces. To sice bylo porušeno tím, že se ve sporu neprovádělo řádné dokazování a rozhodnutí nebylo řádně odůvodněno, ale onen justiční kousek s rozkouskováním žaloby na několik částí představuje hlavně porušení práva na zákonného soudce.

Právní teorie replikovaná i v nálezech ústavního soudu považuje žalobce za pána sporu. Honosně ho latinsky nazývá dominus litis. Je to tedy žalobce, kdo si volí, koho žaluje, proč ho žaluje, jak ho žaluje a u jakého soudu. Samozřejmě u toho promýšlí nějakou taktiku. Tou taktikou v tomto sporu bylo, aby se případ dostal k posouzení specializovaného senátu na autorské právo u Vrchního soudu v Praze.

Další honosná zásada omílaná napříč soudy všech kategorií je tzv. ekonomie řízení. Tedy, co lze řešit najednou, má se řešit najednou. Justice, která nestíhá, tak má několik sporů stejných účastníků vyřešit v jednom řízení. Tím spíš, když jí to žalobce předestře jednou žalobou. Koneckonců i ten, kdo prohraje, není nucen platit zbytečné náklady řízení za několik sporů, ale pouze za jeden spor. V širším právním kontextu je uvedenou zásadou odůvodněno i slučování exekucí pod jednoho exekutora.

V pořádku. Ale proč se tím tedy justice neřídí? Když si prostě soudce usmyslí, tak žalobce žádný pán sporu není. Už jsem toho v justici viděl hodně, ale tohle je i po mne novinka.

Autor: Michal Šalomoun
ZAVŘÍT