Limity spravedlnosti české justice

Říká se, že právo je minimem spravedlnosti. Docela bych s tím souhlasil, ale … Je to trochu, jak s vysvětlováním fyzikálních jevů. Ty také mnohdy platí za předpokladu konstantní teploty a ve vakuu. Prostě pouze v ideálním prostředí.

Tím ideálním prostředím se v případě úvodního citátu stává právo, které je ideální. Tedy bez chyb. Není vnitřně rozporné, je jednoznačné a na stejné případy aplikovatelné a hlavně vždy a bez výjimek aplikované. Tedy, máme jasný a přehledný zákon a přesně víme, co se stane v určité situaci. Pak nastane ona situace a soudy podle práva rozhodnou. V zásadě se nekoná žádné překvapení. To je ten ideální stav, kdy právo je opravdu minimem spravedlnosti.

Anketa: Je konkrétní výběr soudců pod dostatečnou kontrolou veřejnosti?
Celkem hlasů: 197

Bohužel v tomto ideálním stavu nežijeme.

Žijeme ve světě, který není ideální. Právo není ideální (myslím vnitřně nerozporné a logické) a rovněž soudy jsou obsazené lidmi, kteří jsou chybující.

Obrana proti tomuto stavu spočívá v zásadě v uvědomění si těchto limitů. Proto ostatně existuje vícestupňová soudní soustava. Představa je taková, že vyšší stupeň soudní soustavy, ke kterému se můžeme odvolat, může vždy nezákonné rozhodnutí soudu nižšího stupně nějak napravit.

Jenže každá soudní soustava někde končí. Vždy bude nějaký stupeň, který je poslední. Rozhodnutí v posledním stupni pak v zásadě nemusí být vůbec odůvodněno právem. Samozřejmě, že by to bylo žádoucí. Myslím tím opravdové odůvodnění, které se bude o právo opírat a nikoli jenom formální text v kolonce odůvodnění, který sice na papíře existuje, ale o žádné právní zdůvodnění se nejedná.

Pokud ale toto rozhodnutí v posledním stupni nebude právně věrohodně odůvodněno, tak se nic nestane. Není instance a ani mechanismus, který by takové nezákonné rozhodnutí zrušil. To nejen prakticky, ale i teoreticky.

Pak mě ovšem napadá kacířská myšlenka, zda se v posledním stupni soudní soustavy ještě rozhoduje podle práva. Eventuálně, zda jsou nějaké (nejlépe institucionální záruky), že tomu tak je.

Podstatou vícestupňového soudního systému je představa, že vyšší soudní instance bude jaksi kvalitnější v otázce rozhodování než instance nižší. Jenže je otázka, zda tomu tak skutečně je. Znám rozhodnutí soudců v prvním stupni velmi kompaktně a logicky odůvodněné, které je pak ve vyšších patrech justice zrušeno s tak plytkou argumentací, až je mi soudce původního rozsudku líto.

Nepochopil jsem, jaká jsou kvalifikační kritéria proto, aby se mohl soudce prvního stupně stát soudcem ve vyšších patrech naší soudní soustavy. Nicméně dejme tomu, že nějaká jsou. Z některých výsledků této činnosti ale mohu soudit, že asi nejsou příliš dobrá.

Je v zásadě právně filozofickou otázkou, jak je zajištěno, že soudci, kteří rozhodují v posledním stupni, budou stále ctít právo a nebudou rozhodovat dle své libovůle, když jejich rozhodnutí nemá kdo zrušit.

Zdálo by se, že v konečné instanci je to v zásadě ústavní soud, ke kterému je možné se vždy obrátit. Sice není přímo začleněn ve struktuře soudní soustavy, ale dospět k němu lze. Soudci ústavního soudu jsou vybírání určitým mechanismem, že nakonec získávají důvěru Senátu, takže určitá legitimita a důvěra v jejich správné rozhodování a respekt k právu je daná jejich osobností. Jenže ústavní soud se velmi často odmítá zabývat bagatelními věcmi. Dokonce pro to má jednu latinskou formuli minima non curat praetor, jejímž smyslem je údajně zabránit tomu, aby byly vrcholné ústavní orgány odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou Ústavou určeny. Jak uvádí ústavní soud, v takových případech je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech, než je tomu v případě stěžovatele brojícího proti rozhodnutí vydanému v bagatelní věci.

Tedy de facto spoléhat na ústavní soud jako na funkční konečnou justiční instanci v zásadě nejde, obzvláště to pak platí o oněch bagatelních věcech.

Potom tedy může být posledním článkem soudní soustavy soud jiný, nabízí se např. Nejvyšší soud. Jenže ten není konečnou instancí vždy. K Nejvyššímu soudu se lze dostat při podání dovolání.  To však není možné podat pokaždé. Obecně platí, že u sporu do 50.000,-Kč podat dovolání k Nejvyššímu soudu nelze. Stejně to platí i pro soudy odvolací (někdy krajské, někdy vrchní, jak už to v našem nepřehledném procesu chodí). Zde také není možné podat odvolání, pokud spor nepřesahuje částku 10.000,- Kč.

A jsme u toho. V zásadě jakýkoli soud u nás rozhoduje někdy v posledním stupni. Obecně ale nejsou stanovena kritéria pro obsazení soudu takovými kandidáty, jako je tomu např. u ústavního soudu. Zde díky rozhodování Senátu a návrhům presidenta je možné uzavřít, že tito soudci mají dostatečnou legitimitu pro to, aby jejich rozhodování nepodléhalo žádné další kontrole.

Ve zbytku justice to ale neplatí. Soudci žádným obdobným kvalifikačním procesem a určitým testem důvěry neprocházejí. Je otázkou, zda to je nebo není na škodu. Problém je ovšem v tom, že při rozhodování v posledním stupni si mohou opravdu dělat, co chtějí. A nejenže mohou, ale oni to někdy dělají. Jako příklad se podívejte na tento můj příspěvek. Zde si soud dokonce sám vyrobil takovou situaci, aby to byl právě on, který bude v posledním stupni rozhodovat. Právě tyto případy by měl pak ústavní soud bedlivě sledovat. Jenže se mu nechce anebo nestíhá. Pak je ale něco špatně. Nevím co přesně, možná pasivní přístup ústavního soudu, nebo vlastní mechanismus obsazování soudů lidmi, kteří svého postavení zneužijí.

Nemusí zajisté platit, že rozhodování v posledním stupni je jaksi kvalitnější a kvalifikovanější než rozhodování v jiných stupních řízení. Každopádně je ale zřejmé, že s rozhodnutím v posledním stupni už nic neuděláte. Pak je ale žádoucí, aby takové rozhodnutí vydávali soudci, kteří svého postavení nezneužijí. Jenže, jak toho docílit? Je otázka, zda si tento problém tvůrci našeho justičního systému uvědomovali.

Autor: Michal Šalomoun
ZAVŘÍT