Kurz češtiny s Nejvyšším soudem, když NE znamená ANO

Zákony by se měly psát srozumitelně. Tak srozumitelně, aby je pochopil horník, slévač, učitelka, i nechápavý advokát. Je nutné, aby všichni věděli, co se smí a nesmí. A nyní jeden příklad.

V autorském zákoně je povinnost, že se má kolektivním správcům (OSA, INTERGRAM a další) platit odměna za provozování rozhlasového a televizního vysílání. Jednou z forem takového provozování rozhlasového a televizního vysílání je provozovat ubytovací zařízení a umožnit návštěvníkům sledovat na pokojích televizi nebo poslouchat rádio. U hotelů to ještě lze pochopit, u nemocnic a lázní pak nikoli. Proto ostatně máme v autorském zákoně výjimku, která aktuálně zní: Za provozování rozhlasového a televizního vysílání se nepovažuje zpřístupňování díla pacientům při poskytování zdravotních služeb ve zdravotnických zařízeních.

Anketa: Měly by soudy položit SDEU otázku o tom, zda lázně mají platit autorské odměny za umístění televizorů na pokojích pacientů, jejichž léčba je osvobozena od DPH a hrazena z veřejného zdravotního pojištění?
Celkem hlasů: 168

Tedy jednoduše řešeno zdravotnická zařízení nemají platit, když pacientům dávají k dipozici televizi nebo rádio. Všichni to chápali a zařídili se podle toho. Až na kolektivní správce, kterým se to nelíbilo a chtěli v lázních kasírovat provize stejně jako v hotelech. Rozpoutali sérii soudních sporů, kdy některé skončily u Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud vyhověl mým dvěma dovoláním, kde v roce 2012 jasně vyložil právní normu v tom smyslu, že NE znamená NE. Tedy nelze po lázních považovat odměnu za umístění televizoru poskytnutého v rámci lázeňské zdravotní péče, která je plně hrazená z veřejného zdravotního pojištění a osvobozena od DPH.

Věc se zdála být vyřešená. Jenže OSA si cestičku našla a přesvědčila Krajský soud v Plzni, aby podal předběžnou otázku Soudnímu dvoru EU (dále jen „SDEU“), aby posoudil soulad naší právní úpravy a úpravy evropské. Krajský soud v Plzni nastylizoval tuto otázku tak, zda mají lázně, které jsou podnikatelským subjektem za užívání autorských děl platit. Skvěle! Nicméně na tuto otázku se v zásadě nedá odpovědět jinak než ANO. A tak na ni SDEU také odpověděl.

OSA slavila vítězství. Jenže to bylo poněkud Pyrrhovo vítězství, protože SDEU dodal, že lázně jsou vázány českým zákonem a nikoli evropskou směrnicí. Evropské směrnice jsou úkoly pro stát a nikoli pro vnitrostátní subjekty práva. Český soud se má snažit vyložit českou právní normu, co nejvíce v duchu evropské směrnice, ale toto má svoje limity. Právníci tomu říkají výklad contra legem, znamená to, že nelze vyložit právní normu přesně opačně proti jejímu jazykovému výkladu.

Říkal jsem si, že to nedopadlo až tak špatně. Nejvyšší soud přece již dvakrát české právo vyložil a to v duchu, že lázně nic platit nemají. Zajisté platí premisa, že soud zná právo, tedy zná jak právo české, tak i to evropské, které je součástí práva českého. Nečekal jsem tedy otočku o 180 %, že by lázně měly něco platit, pokud se nezmění právní úprava.

Ale to jsem se opět mýlil. Opět jsem nic nepochopil. Nejvyšší soud totiž opět zasedl a při posouzení některého z dalších lázeňských případů svůj názor změnil o 180 %. Zkrátka řekl, že lázně platit mají. Že výraz nepovažuje se vlastně znamená považuje se, tedy, že NE znamená ve skutečnosti ANO.

Zkoušel jsem také několikrát navrhovat, aby soud položil SDEU předběžnou otázku, která měla být položena už dávno. Otázku o tom, zda mají lázně platit autorské odměny, pokud k užití autorského díla dochází v rámci služeb, které jsou osvobozeny od DPH a plně hrazeny z veřejného zdravotního pojištění. Připadá mi totiž absurdní jedna věc. Pokud jsou činnosti, u kterých stát rezignuje na to, aby naplňoval státní kasu a ještě na tyto činnosti přispívá ze zdravotního pojištění, tak proč by z takových činností měly být plněny soukromé kasičky kolektivních správců? Zatím jsem se nedočkal. Několik soudů, u kterých jsem se podání této předběžné otázky k SDEU dožadoval, se mi vysmály.

Musím uznat určitou pokrokovost závěru Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud nemá na rozdíl od ústavního soudu pravomoc rušit zákony. Má jednat v rámci zákona. Touto fintou však zabil dvě mouchy jednou ranou. Když se mi zákon nelíbí a nemůžu ho zrušit, tak ho prostě vyložím tak, že NE znamená ANO a jednám podle zákona a vše je v pořádku.

 

Autor: Michal Šalomoun
ZAVŘÍT