Kauza Dominika Feriho z pohledu obhájce

Již týden hýbe mediální ale i politickou scénou článek o exposlanci TOP 09 Dominiku Ferim a jeho chování k ženám. V této souvislosti se mluví o sexuálním predátorství, nicméně u popisů některých příběhů jde spíše o obvinění ze znásilnění.

Při debatě o tomto případu atmosféra houstne a proti sobě stojí dvě skupiny. Jedna věří Ferimu a ta druhá jeho obětem, byť s tímto označením by zajisté první skupina nesouhlasila.

Argumenty první skupiny jsou v zásadě jasné. Jednak je to presumpce neviny a dále zásada in dubio pro reo. Ta se uplatní v případě, kdy nelze zjistit, co se přesně stalo. Typicky je to situace tvrzení proti tvrzení bez dalších důkazů. V takovém případě se musí vyjít z verze pro obviněného příznivější. Z těchto zásad pak vyvěrá řečnická otázka, proč s tím údajné oběti přicházejí až po několika letech a neřešily věc hned, když se stala.

Na druhé straně jsou zastánci obětí trestných činů. Ti na zmíněnou otázku, proč až teď, odpovídají zejména poznatky viktimologie o traumatech obětí. Na základě poznatků této moderní vědy pak vysvětlují událost očima oběti. Skutečnost, že oběť o svém traumatu, který prožila, je schopna mluvit až s odstupem několika let, není nic divného.

Obě skupiny mají v zásadě pravdu. Nicméně v těchto věcech nejde ani tak o pravdu, jako o nějaké skupinově přijatelné, institucionální řešení. Tedy autoritativní vyřešení problému. To řešíme v právním státě pomocí soudu. V tomto případě s ohledem na závažnost tvrzených skutečností jde především o řešení věci trestním soudem. Ten bude zajisté rozhodovat o případné vině Dominika Feriho a o tom, jestli se věci udály tím způsobem, jak o nich informovaly média. Trestní soud zajisté oba přístupy v rámci svého rozhodnutí zkonfrontuje.

Nemohl jsem si nevšimnout, že mezi hlasité zastánce postavení obětí byli bývalí a současní zákonodárci. Tedy lidé, jimž vděčíme za kvalitu právního řádu. Z některých jejich vystoupení jsem pojal podezření, že tito zákonodárci si vůbec nejsou vědomi limitů, které právní řád, který spoluvytvářeli nebo spoluvytváří, má.

Předně si musí zákonodárci uvědomit, co chtějí. Doposud se zastávala myšlenka, že pro společnost je děsivější situace, když je odsouzen nevinný, než situace, když není odsouzen viník. Systém sám tak jaksi implicitně počítá s tím, že přestože někdo spáchal trestný čin, nepodaří se mu to prokázat. Přesně k tomu směřuje zásada in dubio pro reo. To je základní zásada trestního práva. Jiná otázka je, jak je tato zásada uplatňována v praxi, o tom jsem psal zde.

Dále je třeba zmínit i právo obviněného vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslechu svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě. Tohle je zásada obsažená v Evropské úmluvě o ochraně lidských práv, kterou je Česká republika vázána. Díky této úmluvě pak můžeme žalovat ČR ve Štrasburku. Takže, klást svědkům (i obětem trestných činů) otázky, je zcela legitimní právo obviněného.

Zcela legitimní je tak i otázka, proč se oběť o skutku, který měl být obviněným spáchán, zmiňuje až s odstupem několika let. Tato otázka není nijak závadná nebo neetická. Sama o osobě také o ničem nevypovídá. Důležité jsou totiž odpovědi na tuto otázku. Ty lze zajisté rovněž prověřit a z toho je pak možné si teprve učinit úsudek, jak na celou situaci pohlížet. Nicméně odpovědi by opravdu měly být konkrétní a nikoli obecně psychologizující. Z takových odpovědí toho mnoho nepoznáte.

Jednou jsem jako obhájce hájil podezřelého také ze sexuálního deliktu. Byl vypracován znalecký posudek, který měl objasnit otázku, zda obviněný trpí nějakou sexuální deviací. Provádělo se znalecké zkoumání a nakonec nám paní znalkyně napsala, že pokud obviněný spáchal, z čeho je obviněn, tak deviantní je. Pokud to nespáchal, tak deviantní není.

Otázka času, proč oběť přichází s obviněním až po několika letech, není až tak významná z pohledu posouzení důvěryhodnosti oběti, ale spíše z pohledu prokazování viny. Což je praktická stránka věci. Přímé důkazy (jako nějaké modřiny na těle oběti) totiž k dispozici nebudou. Vše se bude prokazovat za pomocí nepřímých důkazů, a to zpravidla svědeckých výpovědí. Otázka je, jak si nějací jiní svědci události, kromě oběti a pachatele, vybaví po několika letech podrobnosti nějakého večírku. Nechci předjímat, jak bude důkazní situace vypadat.

Dalším aspektem uplatňování práva na soudě je zásada volného hodnocení důkazů. Nikde v právním řádu není zmínka o tom, že by měly být svědecké výpovědi obětí trestných činů věrohodnější oproti výpovědím obviněného. Z rozvířené diskuse lze vyrozumět, že by mělo být ale ke svědeckým výpovědím obětí trestných činů v rámci jejich ochrany takto přistupováno. Tento paušalizovaný přístup je ale ve svých důsledcích dosti děsivý. Pokud to někteří ze zákonodárců tak myslí, pak ať změní zásadu volného hodnocení důkazů ve prospěch tvrzení obětí. Nicméně tím nabourají celý komplex práva na spravedlivý proces, jak ho chápeme dnes.

Bohužel musím konstatovat, že tyto paušalizující úvahy o favorizování výpovědí nějakých skupin obyvatel se v rozhodování o vině a trestu objevují. Zpravidla tak, že se věří tvrzení policie s odůvodněním, že policista by si prý křivou výpovědí uškodil více než obviněný. Divný argument. Jako by příslušníci policie nikdy nepáchali trestnou činnost.

V právním prostředí toho, co lze nazvat právem na spravedlivý proces, také nelze bez dalšího favorizovat skutkovou verzi popsanou novináři. V tomto kontextu stačí jenom zmínit případ kardinála Duky a brněnských divadel, o kterém jsem již psal. Drtivá většina médií o něm informovala tak, jak věc viděl kardinál Duka, tedy údajná oběť. Média stále psala o tom, že se pan kardinál vymezuje proti scéně v divadelním představení, kde Ježíš znásilnil muslimku. Žádný z rozhodujících soudů však z provedeného dokazování nedovodil, že by předmětná inscenace scénu, ve které by Ježíš znásilnil muslimku obsahovala. Byla tam scéna, ze které to kardinál Duka dovozoval, ale v tom dovození zůstal osamocen. Bohužel média toto jeho falešné dovození plně na rozdíl od justice akceptovala.

Závěrem Dominiku Ferimu, jakožto každému, kdo se dostane do spárů justice, přeji spravedlivý proces. A tím myslím i spravedlivý trest, v případě prokázání viny.

Ženám, které pociťovaly chování Dominika Feriho nějak úkorně, ať se mezi nimi stalo cokoli, přeji, aby se dočkaly satisfakce. Nevím, zda je tuto satisfakci možno očekávat po tak dlouhé době v justici. Každopádně jistou útěchou pro ně může být, že jejich svědectví přispělo k likvidaci jeho zářivé kariéry.

To nejděsivější na celé situaci je, že se prokáže verze Domika Feriho. Tedy, že se sice choval nevhodně, ale, že jeho chování nelze považovat za trestný čin. V takovém případě je pak namístě jeho satisfakce za zničenou kariéru ze strany médií. V české právní realitě je však vymožení adekvátní satisfakce poměrně iluzorní.

Autorský text

Autor: Michal Šalomoun
if (show_sssp) { document.querySelector(".fb-comments").remove(); }
zavřít reklamu