Kardinál Duka se omluvy za inscenování kontroverzní hry nedočkal

Dnes proběhl odvolací soud s panem kardinálem Dukou. Ten se společně se svým právním zástupcem domáhá od Centra experimentálního divadla a Národního divadla Brno omluvy za újmu, kterou utrpěli zásahem do svých osobnostních práv. K tomuto zásahu mělo dojít tím, že žalovaní umožnili v rámci divadelního festivalu provozování dvou divadelních představení, které se žalobců dotkly. Nalézací soud jejich žalobu zamítl, o čemž jsem psal zde.

Soud dopadl potvrzením rozsudku nalézacího soudu. Divadla se tak nemusejí omlouvat. Co bylo na tomto případě pozoruhodné? Předně justiční tempo, kdy během roku a půl bylo rozhodnuto jak nalézacím tak odvolacím soudem. Což je tempo, kterého rozhodně nedosahují standardně souzené případy žalob na ochranu osobnosti.

Zajímavé rovněž je, že žalobci tvrdí, že v divadelních inscenacích, proti kterým brojí, se vyskytovala scéna, kde Ježíš Kristus znásilňuje muslimku. To je však jenom tvrzení žalobců, které pak replikují i média. Nicméně dle zjištění nalézacího soudu nelze zmiňovanou scénu interpretovat jako znásilnění. Cituji z rozsudku nalézacího soudu: Pokud jde o kvalifikaci jednání jako znásilnění, to se dle soudu ze hry tak zcela nepodává, kdy jediným do určité míry násilným konáním bylo olízání obličeje a následné povalení ženy na zem, další scény pak probíhají zcela „v klidu“ včetně náznaku koitu mezi zúčastněnými.

V konečném důsledku, zda o znásilnění šlo nebo nešlo, je to ale jedno. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalobcům byla způsobena újma na jejich osobnostních právech. To si lze sice představit jako újmu na cti a důstojnosti, jenže o žalobcích divadelní hry vůbec nepojednávaly.

U soudu se pak právní zástupce kardinála Duky snažil soud přesvědčit, že pan kardinál jako hlava církve musí zasáhnout při jejím ostouzení, přičemž toto jeho pověření vyplývá z kanonického práva, které je třeba respektovat. To soudce poněkud rozladilo a sdělil právnímu zástupci kardinála Duky, že jako soudce civilního, světského soudu rozhodně nehodlá postupovat podle kanonického práva.

Možná v tomto momentu se ukázala pravá podstata sporu. Vůbec nešlo o ochranu osobnosti žalobců, která nemohla být dotčena, jelikož hra nepojednávala o žalobcích a oni se „závadných představení“ ani neúčastnili. Šlo o to se pomocí institutů ochrany osobnosti domoci uznání deliktu blasfemie, která byla vlivem vývoje lidské společnosti z pozitivního právního řádu jako přežitý delikt odstraněna. Soudy tento trik naštěstí odhalily a pojmenovaly. V duchu náboženské neutrality státu se tak postavily proti pokusu privilegovat jednu víru na úkor ostatních náboženských přesvědčení. Stejně tak se postavily proti pokusu, že by společnost měla ustupovat a nebo se dokonce podřizovat kanonickému právu.

Autor: Michal Šalomoun
ZAVŘÍT