Justice jako nástroj v rukách kverulantů

Není nic horšího než uplatňování práva na právo. Navíc za situace, kdy se soud v tomto postupu shlédne a nějakému takovému kverulantovi vyhoví.

Zde šlo o spor, jehož podstatou bylo odstranění části balkonu. Zde je třeba jít hluboko do minulosti asi 30 let. Balkon ve výšce asi 2 metry nad zemí byl postaven jako součást přístavby domu. Byl postaven s tichým souhlasem tehdejší majitelky, která byla příbuznou původních majitelů. Pak se situace změnila. Došlo k majetkovým přesunům a zřejmě i změně postoje. Několik let probíhal tuhý spor o odstranění balkonu prostřednictvím stavebních úřadů. Dvakrát o věci rozhodoval Nejvyšší správní soud a věc uzavřel s tím, že balkon je postaven na základě platného stavebního povolení. Přišla ještě další žaloba, na odstranění balkonu, ale ta byla rovněž zamítnuta.

Anketa: Má smyl po třiceti letech odstraňovat kus balkonu, který nepatrně přesahuje na sousedův pozemek?
Celkem hlasů: 78

Nyní asi po 30 letech přichází další pokus odstranit balkon (tedy jeho část). Přichází s ní spekulant, který si koupil nemovitost s tím, že moc dobře věděl, že tam balkon je a nepatrně přesahuje nad jeho pozemek. Podal žalobu na odstranění balkonu, že má jít o imisi (tedy, že tím balkonem je stíněno) na jeho pozemek. Konstrukce této žaloby byla v zásadě nesmyslná. Nicméně byla podána schválně takto, aby měl žalobce věc pod kontrolou. Pokud by totiž podal žalobu na vypořádání neoprávněné stavby, mohlo se mu stát, že by soud vypořádal stávající stav zřízením věcného břemene za náhradu, což se přímo nabízelo.

Pro žalobce však nepřipadalo v úvahu nic jiného, než odstranit stavbu. Neprosto nekompromisně. Když se soud snažil dozvědět, na co konkrétně chce pozemek využít, tak se dozvídal různé výmluvy, ale konkrétní plán žádný. Například to, že chce tudy chodit. Což může už teď, protože balkon je ve výšce asi 2 m a žalobce měř tak 170 cm. Žalobce argumentoval tím, že se lidstvo v průběhu času zvětšuje. Takže za nějakých tisíc let, pokud by balkon ještě stál, by mohl vadit průchodu někoho dalšího. Konečně uplatnění zásady, že práva náležejí bdělým. Zde žalobce řeší žalobou něco, co bude problém za 1000 let.

Soud žalobu zamítl. Žalobce podal odvolání, kde rozvedl své právo na právo požadovat odstranění stavby, když nebyla uzavřena žádná smlouva o umístění balkonu. Odvolací soud věc zrušil a věc vrátil nalézacímu soudu k novému projednání. Už zde začíná první věc, co se mi nelíbila. Předně odvolací soud uvedl, že věc je třeba posoudit podle ustanovení starého občanského zákoníku ohledně vypořádání neoprávněné stavby na cizím pozemku. Problém, ale byl ten, že žalobce tenhle postup výslovně nechtěl. Takže odvolací soud přikázal žalobci, co má chtít. Celou žalobu soud automaticky považuje za něco úplně jiného. Chápal bych, že žalobce poučí, že může žalobu upravit a rozmyslet si, co chce. Zda řešit imise nebo vypořádání neoprávněné stavby. Žalobce se již u soudu prvního stupně jasně vyslovil, že chce řešit ony imise a nikoli vypořádání neoprávněné stavby. Pro srovnání zde popisuji příběh, kdy soud mohl vyhovět žalobě, pokud by žalobce tvrdil, že chce plnění z jiného právního důvodu. Soud nejenže mu takové právo nepřiznal, ale dokonce ho ani neupozornil na to, že věc je možné posoudit jinak, aby si žalobce doplnil skutková tvrzení. Zde soud za žalobce udělal všechno sám a to dokonce proti žalobcově vůli. Děkujeme.

Prostě klasické justiční divno. Ostatně to dělala ta samá parta, co mne připravila o 100 tisíc Kč, takže se asi nebylo čemu divit.

Situace tedy byla taková, že se měl nalézací soud poprat s tím, jak vypořádat neoprávněnou stavbu. Argumenty žalobce byly stále tvrzené právo na právo, tedy odstranění stavby, protože je neoprávněná. Existovala řada důvodů, proč to nedělat. Předně šlo o věc, která je na místě 30 let. Nejde o odstranění celého balkonu, ale jenom jeho části. Bohužel části, která, když bude odstraněna, bude muset být odstraněn balkon celý. Balkon ale slouží dvěma bytovým jednotkám v domě, který nemá zahrádku. Jde tak o jakýsi ostrov relaxace, kde žalovaní pěstují rajčata a pelargonie v truhlících. Balkon navíc nevyřazuje žalobce z užívání pozemku, pouze ho omezuje. Nicméně toto omezení není nijak výrazné. Každopádně tam může něco pěstovat nebo umístit. I kdyby balkon na místě nebyl, stejně by byl žalobce omezen. Jako je omezen jakýkoli vlastník sousedního pozemku, který zkrátka před okna sousedního rodinného domu nemůže umístit, cokoli se mu zamane. Navíc žalobce nebyl nijak omezen místem. Vlastnil pozemky široko daleko, takže ono optické omezení částí sousedního balkonu (asi 5 m2) nepocítil fakticky vůbec nijak. Ale bylo tu to právo na právo.

Nalézací soud vše zhodnotil a zřídil za náhradu věcné břemeno. Žalobce podal odvolání a světe div se, uspěl. Inu zkrátka to soudila parta, jejíž výsledky opravdu nechápu.

Rozumím tomu, že je potřeba nechat odstranit stavbu, když někdo svévolně zabere někomu pozemek. Zde totiž dochází k jakési dvojí křivdě. Křivdě majetkové (o něco jsem přišel) a určité křivdě osobní, že se zkrátka někdo nezeptal, zda s umístěním stavby soused souhlasí, nebo to udělal přímo proti jeho vůli. Zde se však jedná o vypořádání věci 30 let staré. Původní aktéři sami nepovažovali toto vypořádání za natolik důležité, aby kvůli tomu podávali žaloby. To nastalo až po dvou desetiletích. Nyní je tak situace taková, že se vůbec netýká původních aktérů. Žalobce je někdo, kdo si nemovitost s touto právní vadou koupil a věděl o tom. Postižen majetkově rozhodně nebyl, neboť tato vada měla odraz v kupní ceně. A poškozen osobnostně nebyl taky, protože jeho nikdo nepodvedl. Moc dobře věděl, že tam vada je. Koupil si nemovitost právě se záměrem to svým sousedům natřít. Na straně žalované pak nejsou původní aktéři rovněž. Pouze žalovaná, která jako malé holčička jediná pamatuje, jaké byly rodinné poměry původních aktérů této události. Řešíme jakési vypořádání staré křivdy, kterou však původní aktéři jako křivdu nevnímali, protože žádnou takovou žalobu, která by měla onu domnělou křivdu napravit, nikdy nepodali.

Nic z toho odvolací soud nezajímá. Takže aniž by opětovně provedl jakékoli důkazy, které chce hodnotit nějak odlišně od soudu prvního stupně, nařídil žalovaným odstranit balkon a na nákladech řízení zaplatit žalobci statisíce Kč. Ať žije právo na právo. Práva náležejí bdělým. Nepochopil jsem ale, proč, když jedním z důvodu odstranění balkonu mělo být to, že se lidstvo postupně zvětšuje a za tisíc let bude tak vysoké, že by mu balkon v podchodu balkonu vadil, proč musí žalovaní balkon zbourat do jednoho roku. Čeká snad soud na to, že se bude lidstvo tak rychle zvětšovat?

Autor: Michal Šalomoun
ZAVŘÍT