Jsou soudci odtržení od reality?

Občas se u jednání setkávám s tím, že mi soudce sděluje, že není odtržen od reality. Bezva. No, když má potřebu mi to říkat, tak o tom asi moc přesvědčený není. Fakt je, že si to o mnohých soudcích myslím. Zpravidla jsem v tom později i utvrzen samotným soudním rozhodnutím. Otázka je, čím to je? Příčiny mohou být různé. Asi se na tom ale podílí samotný způsob výběru soudců a možná i samotná povaha justičního rozhodování.

Jednou mi jeden kamarád soudce řekl, že jsou pouze dvě profese, které o sobě vůbec nepochybují. Jsou to učitelé a soudci. Vysvětlil to tak, že jde o lidi, kteří jsou zapojeni v systému, který vždy jedná z pozice síly a navíc v dosti umělém prostředí.

Učitel zkrátka rozdá úkoly a podle jejich splnění pak rozdá známky. Pokud někdo dělá problémy, dostane poznámku nebo nějaké tvrdší kázeňské opatření.  A je to. Vyřešeno.

Soudce je na tom podobně. Už samotné rozhodování ve věci je aplikace síly. Sice se to formálně zdůvodňuje nějakým paragrafem, zákonem, vyhláškou, právní zásadou nebo čímkoli, co se v justiční komunitě zrovna nosí. Pořád je to však rozhodnutí konkrétního soudce. Já soudce jsem rozhodl, že …. Zbytek jsou jenom hrátky se slovy v kolonce odůvodnění. Ostatně jsem to já soudce, který jsem si z toho neuvěřitelně zbytnělého právního řádu vybral právě tohle, abych nějak zdůvodnil svoje rozhodnutí. Mohl jsem sice z právního řádu vybrat něco jiného, určitě by se něco našlo, ale neudělal jsem to. Chtěl jsem rozhodnout takto. Tak jsem vybral logicky něco, co bude mé rozhodnutí legitimizovat.

Jednání z pozice síly činí zbytečnou dovednost dohodnout se s ostatními, kteří mají na věc jiný názor nebo přímo protichůdný zájem. Povaha justice a školství je přesně taková. Učitel ani soudce v zásadě nemusí přesvědčit ostatní o své pravdě ani o tom, že jeho řešení je nejlepší, a proto by ho měli přijmout všichni. Nepotřebují nikoho přesvědčovat. Rozhodnou se, že něco bude nějak a tak to bude. Je vhodné, kdyby toto řešení bylo nějak odůvodněno. Nicméně odůvodnit lze v podstatě cokoli a navíc, když to neuděláte nebo uděláte špatně, tak se vám prakticky nic nestane. Rozhodně to nemá zpravidla vliv na vaše postavení ani příjem.

Jak školství, tak justice jsou státní instituce. Jsou tam pracovníci, které platí stát. Těmto lidem se nikdy nestalo, že by nedostali výplatu. Pokud něco na téma svého odměňování řeší, tak je to otázka, kolik dostanou přidáno. Nechci nyní zabíhat do polemiky, kolik si kdo má vydělat, a jak to udělat, co nejlépe. Jenom chci ukázat, že proti životním zkušenostem soudců a učitelů (státních zaměstnanců obecně) stojí zkušenosti lidí ze soukromého sektoru. Tito lidé mnohdy neřeší jen to, kolik dostanou, ale rovněž to, zda vůbec něco dostanou. Soudci ani učitelé nikdy nebyli vystaveni situaci, že by udělali nějakou práci a nedostali za ni zaplaceno. Nicméně to není až tak neobvyklé ve světě za ochranou hradbou státního zaměstnání. Viděl jsem soudce, kteří nepochopili, že podnikatel, který je plátcem DPH a vystaví fakturu, kterou nedostane zaplacenou, že tento podnikatel není na nule, ale je v mínusu. A v mínusu je proto, že odvedl státu DPH.

Celé podhoubí justičního světa, jak ho zde popisuji, nemusí být nikterak zhoubné ani tak vyhrocené. Soudce musí být zajisté rozhodný. Stejně tak učitel musí mít autoritu. S tím souhlasím. Připadá mi však, že dlouhodobé pobývání konkrétního jednotlivce v justici vede k odtržení od reality. Možná je to jenom určitá verze syndromu vyhoření. Proto by možná nebylo od věci uvažovat o tom, že by funkce soudce nemusela být nutně doživotní výsadou. Myslím tím na celou dobu profesního života soudce od absolvování justiční zkoušky až do jeho důchodu.

Celému systému by dle mého názoru nechápavého advokáta prospělo, kdyby byl tento systém koncepčně obohacován o účast lidí, kteří nejsou celý život spjatí s tímto systémem. Troufnu si říci, že poznám, když za sebou má soudce i jinou zkušenost než ryze soudní. Jestliže soudce stát generuje mechanismem, že z absolventů právnických fakult dělá justiční čekatele a z nich vychovává soudce, tak k žádnému obohacování o nový pohled nedochází. Justice stále jede ve svých vyjetých kolejích, do nichž pak nasměrovává i tyto budoucí soudce. Otázka je, zda je to dobře.

Poněkud se tím predikuje a utvrzuje jakýsi patent na pravdu. Tedy děláme to v justici dobře (otázka, zda to tak je), a proto budeme tímto způsobem vychovávat a vzdělávat další soudce, aby to dělali stejně dobře jako my. Jde o jakési zapouzdření justice v sobě samé.

Na druhou stranu musím uznat, že jsou opravdu soudci, kteří prošli touto výchovou, jejichž rozsudky jsou opravdu dobré a hodné následování. Také ale vidím, že to tak být vůbec nemusí a mnohdy ani není. Připadá mi, že ti, kteří přišli do justice oklikou přes několik let nebo desetiletí v advokacii nebo jiné právní profese jsou na tom jinak. Zpravidla totiž ve své praxi absolvovali stovky jednání na jiné straně barikády. Viděli v akci desítky nebo stovky soudců v různých situacích. A z mnohosti prožitků těchto situací automaticky přichází i poznání. Tato zkušenost u justičních čekatelů není ani nikdy nebude.

Ale třeba nám to takto stačí. Anebo vyhovuje. Těm, co jsou v justici zapojeni, anebo tento systém takto nastavili, to vyhovuje určitě. Službu, kterou justice vykonává (rozhodování o vině a trestu nebo rozhodování sporů) ale nevykonává justice pro sebe. Tu vykonává pro nás všechny. Anebo jsem zase něco nepochopil?

Autorský text

Autor: Michal Šalomoun
ZAVŘÍT