Jak stát vymáhá komunistické právo

Minulý měsíc za mnou přišel chlapík, abych ho zastupoval v exekuci. Tomu se zpravidla bráním. Zde nemáte moc co vymýšlet. Takže takové zastoupení se omezuje na podání návrhů na přerušení a zastavení exekuce. Tyto návrhy jsou ve valné většině obstrukční. Prostě vymýšlíte nesmysly, abyste exekuci oddálili. Na to nemám moc času. Tak jsem řekl chlapíkovi, že se mi do toho nechce. Určitého úspěchu lze dosáhnut zpochybněním rozhodčích nálezů, ale tady byla exekuce vedena na základě rozsudků a platebních rozkazů.

Nicméně byl tak neodbytný a zbědovaný, že jsem musel zastoupení převzít. Vyhodnotil jsem si, že bude rychlejší, abych napsal pár obstrukčních návrhů, než mu vysvětlovat, že to nemá cenu.

Tak jsem se na to podíval. O exekuci se tento chlapík dozvěděl až od exekutora. Ten dorazil do bytu jeho přítelkyně a zabavil deset let starou televizi. Trochu jsem nechápal, proč musí exekutor z Prahy jezdit v nouzovém stavu při zavřených okresech přes celou republiku a zabavovat deset let starou televizi. Navíc televizi, která ještě nebyla povinného. Zajímalo mě, kdo je ten oprávněný, pro koho je exekutor takto aktivní. A hleďme, on je to stát samotný. Česká republika, za kterou jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Bezva.  Na teritorialitu exekutorů už nehraje ani stát samotný? Fascinuje mě, když soud (stát) zastavuje exekuce, že jsou neúčelné a má k tomu různé srdceryvné průpovídky a pak se sám chová takto.

Začal jsem se pídit po exekučních titulech, které klient neměl. A tady se začíná odvíjet úplně jiný příběh. Vše začíná někdy v osmdesátých letech, kdy byl klient jako vekslák odsouzen k trestu odnětí svobody. Zpravidla se jednalo o podvody spočívající ve vylákání nějakých peněz a jejich následné nesplácení.

Klientovi byl za spáchání těchto trestných činů uložen trest odnětí svobody a vylákané peníze měl jako bezdůvodné obohacení vrátit poškozeným. V tomto ohledu by nebylo na právním řešení těchto deliktů nic divného. To je běžné řešení, které se uplatňuje i dnes.  Komunistické právo však umožňovalo státu postupovat vůči pachatelům ještě dalším způsobem, které v současném (snad) demokratickém právu neznáme.

Tímto způsobem byl postup, který byl uveden v tehdejším občanském zákoníku. Soud mohl v civilním řízení (nikoli jako trest) na návrh prokurátora uložit tomu, kdo vědomě porušil zákon, že takové plnění připadá státu. Šlo o jakési bezdůvodné obohacení, které bylo vykonstruované komunistickým právem. Nicméně je to úchylná konstrukce, protože pachatel se na úkor státu v ničem neobohatil ani státu žádnou škodu nezpůsobil. Takže (hodnoceno prizmatem zásad demokratického právního státu) nebylo nutné státu cokoli vydávat. Právní úprava totiž fakticky znamenala, že bezdůvodné obohacení vydal pachatel 2 x. Jednou tomu, na jehož úkor se skutečně obohatil a pak ještě jednou ČSSR.

Klientovi bylo na základě 6 rozsudků uloženo vydat ČSSR ono bezdůvodné obohacení v rozsahu cca 200 tis. Kč.

Nyní se přesuneme do posttotalitního věku. Česká republika se stala nástupnickým státem po ČSSR. Proběhla dokonce rozluka s komunistickým právem, která se projevila v soudních rehabilitacích, restitucích a změně tehdejšího komunistického práva. Ona podivná právní úprava, na základě které byly vydány zmiňované rozsudky, byla zrušena.

Rozsudky, o kterých zde mluvím, však nikdo nezrušil. Záleželo na státu, zda je bude vynucovat. To stát prozatím neudělal a dluh zaplatit nechtěl. Klient byl v té době ve výkonu trestu, tak měl za to, že dluh zaplatili rodiče a státu nic nedluží. Těžko dohledat, zda to tak bylo. Nicméně nastala jedna věc. ČR nestačilo oněch cca 200 tis Kč a v roce 2004 podala na klienta 6 návrhů na vydání platebního rozkaz. Zde se domáhala úroků z oněch komunistických rozsudků. Tedy po 18 letech má stát potřebu domáhat se úroků z komunistických rozsudků, které by dnes nikdo nevydal, protože ona právní úprava byla hned v devadesátých letech zrušena. Návrhům soud vyhověl a vydal šest platebních rozkazů. Platební rozkazy měly být doručen klientovi do vlastních rukou. To by asi nebyl problém, protože byl ve výkonu trestu. Nicméně to se nestalo a soud mu je ani do věznice nedoručoval. Pokoušel se je doručit v místě jeho bydliště, kde se nezdržoval. Na polovině doručenek je nějaký podpis, ale podle klienta jeho není. Nicméně v polovině případů doručenka chybí úplně, takže u této poloviny je zcela jasné, že doručené nejsou. Přesto jsou na platebních rozkazech vyznačené doložky právní moci. Jak se tam vzali, bůh ví. A okresní soud možná taky.

Takže exekuce je nyní vedena pro částku cca 1.300.000 Kč, když se jedná pouze o úroky z komunistických rozsudků, které ČR – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových přiznala jiná odnož ČR (soudy) a to jako příslušenství z pohledávky, kterou česká právní úprava nezná.

Super. Ať žije demokratický právní stát. Problém je, co s tím. Vše je tak staré, že nějaké revizní instituty nelze použít. Nicméně se o to alespoň pokusím. Podal jsem návrh na zastavení exekuce a také odpory do platebních rozkazů, protože nebyly doručené. Uvidíme, co s tím bude soud dělat.  A také jsem podal ústavní stížnost. Jsem zvědav, jak bude Ústavní soud reagovat na to, že stát vymáhá v zásadě komunistické právo, které bylo v devadesátých letech zrušeno.

Pokud stát nemá problém neexekuovat rozhodčí nálezy, kde povinným také uběhly všechny lhůty pro zrušení rozhodčího nálezu, tak jsem zvědav, jak přistoupí k tomuto případu. Jestli také jako věřitel odepíše spornou pohledávku. Nebo se taková rozhodnutí dají očekávat pouze na pohledávky někoho jiného než státu? Uvidíme, jestli platí, že z cizího krev neteče.

 

Autor: Michal Šalomoun
if (show_sssp) { document.querySelector(".fb-comments").remove(); }
zavřít reklamu