Jak si správní orgán neúspěšně rušil vlastní rozhodnutí kvůli vlastní hlouposti

Nedávno jsem psal o příběhu na téma, co je a není odpad. Po několikaletých peripetiích věc skončila tak, že Inspekce životního prostředí vydala usnesení o zastavení řízení, kde konstatovala, že již uběhla promlčecí doba a nemá jinou možnost než případ zastavit.

Klient dál podnikal. Stále však ležel někomu v žaludku a opět byla proti němu nasazena Inspekce životního prostředí. Nic nového nenašli, tak se pokusili otevřít onu uzavřenou starou věc. Již od dob římského práva existuje zásada ne bis in iedem, tedy ne dvakrát o téže věci. Nicméně tato zásada se dá prolomit pomocí tzv. mimořádných opravných prostředků, což je v tomto případě obnova řízení nebo přezkum. Inspekce na to šla přezkumem. Ten je určen na nápravu nezákonných rozhodnutí, které může správní orgán zrušit. Inspekce začala tvrdit, že jejich usnesení o zastavení řízení je nezákonné, protože se spletli. Při počítání promlčecích lhůt jim nedošlo, že doba strávená u správního soudu se do této lhůty nezapočítává.

To je sice pravda. Jenže to nezpůsobuje nezákonnost rozhodnutí. Inspekce jako správní orgán měla pravomoc řízení zastavit. Takže, pokud to udělala, nic nezákonného na tom není. To, že jsou, s odpuštěním, hloupí nebo popletení a neumějí počítat lhůty, neznamená (v tomto případě), že by vydali nezákonné rozhodnutí. Ostatně celá soustava orgánů veřejné správy a i soustava soudní počítá s tím, že občas tam mohou sedět nějací popletové. Právě proto existuje systém opravných prostředků, aby se ty nejkřiklavější excesy odstranily. Stejně ale nakonec musí existovat nějaká dead line, do kdy je možné rozhodnutí stále podrobovat nějaké revizi.

Na tom byla postavena moje další argumentace. Spočívala v tom, že ve správním řádu je lhůta, do kdy je možno učinit přezkum. A to do dvou měsíců od chvíle, kdy se to účastník řízení dozví (subjektivní lhůta), maximálně do 1 roku od právní moci rozhodnutí (objektivní lhůta). Inspekce sice tvrdila, že tato lhůta platí jenom pro účastníky řízení, kdežto správní orgán postupuje z úřední povinnosti a žádnou subjektivní lhůtou vázán není. Má jen objektivní lhůtu a to rok a půl. To se mi nezdálo a nechápal jsem, proč by měly být státní orgány zvýhodněny oproti účastníkům řízení. Celá věc pak prošla kolečkem správního soudnictví až k Nejvyššímu správnímu soudu, který mi dal za pravdu. Pokud mohou účastníci řízení podat podnět k přezkumu ve dvouměsíční subjektivní a roční objektivní lhůtě, tak není možné, aby pro správní orgán platily nějaké zvýhodněné podmínky. Nejvyšší správní soud pak věc uzavřel s tím, že tytéž lhůty platí i pro správní orgány.

Autor: Michal Šalomoun
ZAVŘÍT