Jak přimět lidi, aby už nepodávali žaloby na Ministerstvo zdravotnictví?

O rušení nezákonných opatření Ministerstva zdravotnictví, které vydává v souvislosti se  šířením epidemie SARS-COV-2, jsem již psal několikrát.

Objevují se články na téma, kdy Ministerstvo nehodlá respektovat své povinnosti, a proto vydává nezákonná opatření a že je justice nekompromisně ruší. Tento názor obecně nesdílím. Je třeba si uvědomit, že mechanismus napadání těchto opatření je dvojí. Stejně tak je dvojí i přístup soudů.

Pokud je opatření vydáno podle pandemického zákona, pak je příslušný k projednání věci Nejvyšší správní soud. Ten může vyslovit nezákonnost opatření i zpětně. Když tedy Ministerstvo své opatření změní (což dělá tak po 14 dnech), pak je třeba změnit žalobu. Tedy tvrdit, že nechcete zrušit opatření (je již zrušeno), ale vyslovit jeho nezákonnost. Jenže ve hře je ono nové opatření Ministerstva zdravotnictví, které musíte zažalovat samostatnou žalobou. A samozřejmě zaplatit další soudní poplatek 5.000,-Kč. Je to podstatně dražší než druhý mechanismus, který popíšu následně. Nicméně jde podle mne o poněkud logičtější právní úpravu než systém, kde správní soudy nemohou vyslovit nezákonnost opatření, které již neplatí.

Něco jiného je rušení opatření, které nejsou vydány podle pandemického zákona. Tam je příslušný k projednání věci Městský soud v Praze. Tento soud nemůže vyslovit nezákonnost opatření, ale musí ho zrušit. Jenže rušit může pouze to, co zrovna aktuálně platí. Takže jste nuceni s každým novým opatřením měnit návrh. Aktualizovat ho podle toho, co zrovna platí. Navíc se může stát, že postupem času restriktivnost opatření slábne. Takže, co by půvabně bylo jasně nezákonné, se postupem času změní na tolerovatelné. Což pak může vést i k tomu, že nakonec vaše žaloba bude zamítnuta, i když na začátku byla jasně důvodná. Je to procesní situace, která je silně vychýlena ve prospěch Ministerstva, které ji samozřejmě využívá. Délka soudního řízení, která ani nemusí být způsobena liknavostí na straně soudu, tak silně nahrává Ministerstvu. Ostatně proto postupuje tak, že neustále ruší opatření a vydává nové, místo toho, aby tyto opatření pouze aktualizovalo.

Městský soud v Praze tak posuzoval opatření, kterým bylo občanům ČR bráněno ve svobodném vstupu do vlasti. To bylo realizováno tím, že jako podmínka vstupu byly vyžadovány antigenní nebo PCR testy. Šlo o porušení základního ústavního práva na svobodný návrat občan do vlasti, o kterém jsem již psal zde.

Vůbec první žaloba na toto téma byla soudem odmítnuta. Ministerstvo totiž změnilo opatření a já reagoval tím, že jsem navrhl změnu žaloby. Toho si Městský soud v Praze asi nevšiml a pak žalobu odmítl, že chci zrušit něco, co je již zrušeno. To však nebyla pravda. Zaplatil jsem tedy další soudní poplatek 5.000,-Kč a podal kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu.  Ten mi dal za pravdu, že Městský soud takto postupovat nemůže a jeho rozhodnutí zrušil.

Mezitím jsem ale byl nucen podat další správní žalobu na další opatření Ministerstva zdravotnictví na toto téma. S touto žalobou jsme pak uspěli a Městský soud toto opatření zrušil. Zbývalo ale vyřešit, co s onou první žalobou, kterou Městský soud nezákonně odmítl, což mu Nejvyšší správní soud vytkl a nechal mu věc znovu rozhodnout. Jediné pragmatické řešení v zásadě bylo žalobu vzít zpět. Což bylo odůvodněno jednak chováním Ministerstva, které svoji regulaci zrušilo, a taktéž bylo opatření následně zrušeno Městským soudem v Praze. Napsal jsem tedy zpětvzetí žaloby. Požadoval jsem, aby Městský soud v Praze řízení zastavil a klientce, kterou jsem zastupoval, bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Žaloba totiž byla podána důvodně a stejně tak i soudní poplatky byly vynaloženy po právu. Pokud by Městský soud v Praze postupoval, jak měl, tak by žalobě vyhověl.

Soud se chopil příležitosti a řízení stavil. Jenže právo na náhradu nákladů řízení nikomu nepřiznal. Super. Dokonce ani soudní poplatek za kasační stížnost, který rušil jeho nezákonné rozhodnutí. Tím celá věc skončila. Problém je, že další kasační stížnost, která by směřovala jenom do nákladů řízení, podat nejde. Takže výsledek byl, že nezákonné rozhodnutí Městského soudu v Praze tento soud ještě korunoval tím, že nepřipustil, aby vrátil klientce soudní poplatek za důvodně podanou kasační stížnost. To nemluvím o nákladech na právní pomoc. Ministerstvo mu za tento kousek jistě poděkovalo.

Klientku to od dalšího souzení odradilo. Aby dokázala svoji pravdu a upozornila na nezákonnost postupu jednak Ministerstva zdravotnictví a pak i Městského soudu v Praze vynaložila několik tisíc na soudní poplatky, které jí nikdo nevrátil.

Je opravdu vtipné, že o tom, zda Vám budou vráceny soudní poplatky za zrušení nezákonného soudního rozhodnutí, rozhoduje ve správním soudnictví zase ten soud, který ono nezákonné rozhodnutí vydal.  A to bez možnosti jakéhokoli přezkumu. Nevím, proč věříme tomu, že soud, který vydal jedno nezákonné rozhodnutí, bude pak vydávat soudní rozhodnutí v souladu se zákonem. Navíc za situace, kdež se proti nim nedá odvolat (ve správním soudnictví podat kasační stížnost). Rád bych tomu věřil, ale justice mi moji víru stále narušuje.

Autorský text

Autor: Michal Šalomoun
if (show_sssp) { document.querySelector(".fb-comments").remove(); }
zavřít reklamu