GDPR – noční můra justice a účastníků řízení

GDPR, tedy evropské nařízení upravující ochranu osobních údaj, nepřišlo z ničeho nic. Rozhodně se nejedná o žádnou revoluci, jak se někdy v médiích GDPR presentuje. Většina práv subjektů údajů byla v právním řádu již dávno předtím než bylo GDPR přijato. Nicméně soudy si s nimi moc rady nevěděly.

Jedno ze základních práv je tzv. právo na informace o zpracování osobních údajů. Když tedy podáte žádost o informace nějakému správci osobních údajů, měli byste se dozvědět, co o Vás má tento správce k dispozici za osobní údaje a proč. Právním jazykem řečeno, byste se měli dozvědět účel zpracování, jaké osobní údaje se zpracovávají, zdroj těchto osobních údajů a jací jsou příjemci osobních údajů.

Jednou jsem to dokonce zkoušel. Jménem jednoho klienta jsem jedno město požádal o informace, co o něm za osobní údaje zpracovává. Šlo o pokus celý systém vyzkoušet, jak funguje. A nejen to. Klient chtěl město trochu popíchnout. Měl s městem spory, které došly tak daleko, že si město nepřebíralo od něho písemnosti. Viděl jsem to opravdu poprvé. Pošlete dopis na podatelnu správního úřadu a ten se vám vrátí, že si ho adresát nevyzvedl. Takže příště jsme už všechno posílali datovkou.

Začali jsme tedy podáním žádosti o informace, na kterou sice město reagovalo, ale bylo to, jako by nikdo nereagoval. Přitom jak nyní GDPR, tak dříve zákon o ochraně osobních údajů přesně popisují strukturu informací, které jsme se měli dozvědět.

Vzhledem k tomu, že jsme se tyhle informace nedozvěděli, podal jsem žalobu k soudu.

Soudkyni se nechtělo, tak žalobu odmítla s tím, že ji má řešit Úřad pro ochranu osobních údajů. Odvolali jsme se. Odvolací soud její rozhodnutí potvrdil a přihodil nám k tomu zaplatit ještě náklady řízení. Super, soudy nic nevyřešily a my to máme zaplatit. Věc tedy doputovala k Úřadu pro ochranu osobních údajů. Ten však také není příslušný k projednání této věci, takže vyvolal tzv. negativní kompetenční konflikt, což je konflikt mezi soudy a správními orgány, kdo je příslušný věc rozhodovat. Toto v ČR posuzuje speciální senát, kdy tři soudci jsou z Nejvyššího správního soudu a tři soudci z Nejvyššího soudu. Tento senát mi dal za pravdu a věc vrátil soudům, aby se jí zabývaly. Po několika letech jsme byli opět na začátku.

Soudkyně k žalobě přistoupila poněkud zvláštně. Chtěla upřesnit, jaké konkrétní informace požaduji. Já jí sdělil, že ty, které podle zákona požadovat mohu a vyjmenoval jsem jí to v oněch právních termínech jako je účel, druh nebo kategorie údajů, zdroj a příjemci. To soudkyni neuspokojilo. Stále mne poučovala, že to nejsou konkrétní informace. Odpověděl jsem jí, že pokud bych znal konkrétní informace, tak bych se na ně asi neptal. To jí nestačilo a opět mne poučovala o tom, že ji mám upřesnit informace, které chci. Takže z celé věci udělala Hlavu XXII. Když bych jí řekl konkrétní informace, které požaduji, tak žalobu zamítne, že není důvodná, protože informace již mám. A když jí ty informace nekonkretizuji, tak žalobu zamítne, že není konkrétní a o ona neví, o čem má rozhodovat. Geniální. A vyšlo to. Udělala to, čeho jsem se bál. Zase se nic nevyřešilo. Podali jsme opět odvolání.

Jak to dopadlo? Nijak. Jak jsem psal, tak sporů mezi dotčeným městem a mým klientem bylo více. Ty se pak vlivem času a zkušenostmi s tempem a kvalitou rozhodování české justice podařilo nakonec vyřešit bez soudu dohodou. Naštěstí.

Autor: Michal Šalomoun
ZAVŘÍT