Další pokus o zákaz sexuálních scén v divadelním představení, aneb když je u soudu legrace.

Soudy tu zajisté nejsou proto, aby při soudním jednání byla legrace. Někdy se ale, jak se říká, zadaří. Stalo se, že jsem zastupoval opět jedno divadlo, které mělo problémy se zákonem. Šlo o problém, že postava, která vystupuje v jedné hře, je postava skutečně žijící. To by asi moc nevadilo. Nicméně tato postava si to v inscenaci sexuálně rozdává s jinou postavou a to měl být ten problém.

Byl podán návrh na předběžné opatření, aby se divadlo zdrželo hraní scén právě s onou sexuální tématikou. Soud předběžné opatření vydal a divadlu hraní choulostivých scén zakázal.

Zde je nutné dodat, že předběžné opatření je opravdu předběžné a soud ho může vydat jenom tehdy, když zatímně upraví nějaké právní poměry. Nicméně situaci je třeba upravit definitivně a to lze teprve podrobným projednáním žaloby. Společně s tímto předběžným opatřením tak byla žalobkyně soudem vyzvána, aby podala žalobu na ochranu osobnosti, která bude celou situaci řešit definitivně.

To se stalo a žalobkyně požadovala jednak zákaz dotčených scén, omluvu divadla a pak ještě peněžité odškodnění.

Proti předběžnému opatření je možno podat odvolání. Ale stejně je tzv. předběžně vykonatelné, což znamená, že ho musíte respektovat, i když se proti němu odvoláte. Radil jsem divadlu, aby hrálo představení dál. Akorát, když dojde na scénu, která měla být vypuštěna, mohl by předstoupit herec a přečíst předběžné opatření. Tak by se divák dozvěděl, jaká scéna je vlastně vypuštěna. Prostě takové šalomounské řešení. Myslím, že Bertold Brecht, zastánce tzv. zcizovacích efektů by byl tímto inscenačním záměrem nadšen. Nad oponou svého divadlo měl nápis „Nečumte tak romanticky“, aby diváci stále chápali, že jsou v divadle jako jakési umělé realitě a zbytečně se nepoddávali příběhům. Čtení předběžného opatření by ale inscenaci posunulo ještě dále. Možná do učebnic teatrologie. Ostatně komu se to poštěstí, že mu justice v demokratické zemi nařídí nějaké scény vypustit. Nicméně divadlo k tomu přistoupilo konformnějším a méně brechtovkým přístupem a napadené scény raději nehrálo vůbec. To se dalo čekat, neboť zřizovatelem divadla byla obec. Pro ředitele takového divadla pak není dobré, když se o něho zajímají představitelé obce v rámci komunálních politických hrátek a kladou mu naprosto zbytečné, nikoli teatrologické dotazy.

Každopádně bylo podáno odvolání. Odvolací soud pak předběžné opatření zrušil s tím, že nemělo být vůbec vydáno. Předně chyběla spojitost mezi žalobkyní a onou postavou. Mohlo se sice jednat o postavu skutečnou, ale v očích průměrného diváka vůbec nešlo o konkrétní postavu, která by žila v nějakém konkrétním městě.

Předběžné opatření bylo zrušeno a projednávala se vlastní žaloba. Ta ostatně také nemohla být úspěšná. Ani u ní nebylo možno dospět k tomu, že by žalobkyně jakožto konkrétní žijící osoba byla v očích průměrného diváka ztotožněna právě s jednou postavou na divadelní scéně. Žaloba tak byla zamítnuta, což se ostatně dalo čekat.

Žalobkyně, nebo spíš její právní zástupce byl poměrně urputný, a proto podal odvolání. U odvolacího soudu bylo poměrně živo, neboť šlo o zajímavý případ. Řekl jsem proto o něm svým bývalým spolužákům z VŠ, aby o události řekli studentům. Přišli se tak podívat jak studenti práv, tak studenti JAMU.

Senát se skládal ze dvou soudkyň a jednoho soudce, který celé jednání vedl. Hned na začátku se zeptal, zda žalobkyně na odvolání trvá. Připomněl, že již jednou tento soud rozhodoval o odvolání o předběžném opatření a toto předběžné opatření zrušil, protože nevidí vazbu mezi žalobkyní a ztvárněnou jevištní postavou. Takže, když to udělal u předběžného opatření, tak se dá velmi dobře očekávat, že to teď udělá také. Právní zástupce žalobkyně se tvářil, že to nechápe a stále nás všechny poučoval o pokoře a lidských právech. Takže začalo jednání, kde bylo víceméně jasné, jak soud rozhodne. Taktéž ale bylo jasné, že právní zástupce žalobkyně je tak umanutý, že to tímto rozhodnutím neskončí a věc bude dál napadena dovoláním a ústavní stížností. Nabídli jsme tedy žalobkyni uzavření smíru, abychom jí umožnili ze sporu se ctí vycouvat. S tím, že se nic nebude v divadle měnit, nikdo se jí nebude omlouvat, nikdo jí nebude nic platit, odpustíme jí dokonce náklady řízení. Pokud chce, dáme jí nějaké volné vstupenky do divadla a tím to skončí. A tím to také skončilo. Já byl poněkud zklamán, že jsme byli vůči žalobkyni tak vstřícní, ale rozuměl jsem klientovi, že chce mít hlavně klid u zřizovatele.

A kde je ta sranda? Ta přišla až úplně nakonec. Soudce, když viděl, že věc skončí naší dohodou, tak řízení na náš návrh přerušil, abychom se dohodli. Vzhledem k plné jednací síni se zeptal, zda má někdo dotaz k případu. Přihlásil se jeden student režie na JAMU s tím, že byl už na soudě prvního stupně a chtěl by o soudním jednání udělat představení. Jenže se nechce dostat do problémů, aby ho někdo nežaloval. Tak, co má dělat? Soudce mu povídá: „Dobrá otázka. Musíte to udělat tak, aby nebylo poznat, že jde o konkrétní lidi.“ Podíval se na svoji jmenovku, kterou měl na stole před sebou: „Nejlepší by bylo, aby soudce, který bude rozhodovat, se nejmenoval Karel, jako já, ale nějak jinak.“ Pak se podíval na jmenovky svých kolegyň a pokračoval: „Nebo, aby se ostatní soudkyně v senátu nejmenovaly Hana nebo Iveta.“ Načeš se ozvala soudkyně Iveta: „No, mně by to tedy nevadilo.“ Čímž dala umělcům volnou ruku. Takže uvidíme, jestli se nějakého představení dočkáme.

Autor: Michal Šalomoun

Mohlo by Vás zajímat​